Ptáček

Z dovolené v Itálii mi vnučka přivezla malou pozornost. Malého ptáčka z neznámé hmoty, který „věštil“ počasí změnou svého zabarvení. Líbil se mi, postavila jsem ho na skříňku s potravinami, abych ho měla denně na očích. Po nějaké době jsem zjistila, že ptáček není tam, kam jsem ho umístila. Protože jsem se domnívala, že plocha skříňky je hladká a ptáček po ní klouže, vložila jsem ho do malého ko šíčku s umělými květinami. Ale ptáček cestoval dál. To už jsem začala mít strach. Abych si byla jistá, že se nemýlím, označila jsem tužkou obvod košíčku na skříňce, abych poznala, o kolik centimetrů se pohnul. A světe div se! Ptáček se za jeden den posunul o jeden centimetr. Zamrazilo mě v zádech a začala jsem v telefonním seznamu hledat někoho, kdo se zabývá zkoumáním nadpřirozených jevů. Zavolala jsem jednomu pánovi, ale byl na dovolené. Celá rodina už o všem věděla a byla napnutá, jak to dopadne. Následující den jsem si šla pro cukr do skříňky a v rozrušení dvířka přibouchla. A najednou vidím - ptáček poskočil! Skříňka špatně dovírala, jak jsem dvířka razantněji zavírala, celá se zatřásla a košíček se posunul. Rázem bylo po záhadě. Ale věřte nebo nevěřte, nám to bylo všem tak trochu líto.
Danuše P., Plzeň

 

Duch - ochránce

Moc děkuji redakci za pomoc v době, kdy jsem řešila podivné jevy na chatě. Tu jsem po určitých peripetiích zdědila po své příbuzné. Rozhodla jsem se, že si chatu i zahradu upravím k obrazu svému a budu v ní přebývat v letních měsících. Ale ouha! První potíže nastaly, když jsem se zbavovala starého nábytku a nádobí. Nezřídka se v té době stávalo, že mi z poličky padaly mé hrníčky a talíře, občas se posunul obrázek a v noci se tu ozývaly divné zvuky. Stejně tak přišly problémy, když jsem začala předělávat skalku. Bylo mi jasné, že něco není v pořádku a přemýšlela jsem, co s tím budu dělat. „Někomu“ se evidentně nelíbilo, jak se zabydluji. Tak jsem si říkala, že zajedu někam na faru nebo se spojím s nějakým exorcistou, aby mě toho - zřejmě ducha - zbavil. Nejprve jsem ale vše chtěla probrat s kamarádkou. Domluvily jsme si setkání, bydlí ve městě vzdáleném asi padesát kilometrů. Měla jsem ji navštívit a přespat u ní, abychom měly dost času na vyprávění. Tak jsem si na chatě zabalila pár věcí, přežehlila na sebe halenku a sukni a utíkala na vlak. Jenže jsem nakonec ten den nikam neodjela. Na nádraží jsem si sice koupila lístek, ale jak jsem tam čekala, až vlak přijede, začalo mi být divně. Rostla má nervozita, v uších mi začalo divně pískat a hlavou mi znělo, že je něco špatně. Jenže jsem pořád nevěděla co. Byla jsem z toho zmatená, ale nakonec jsem kamarádce zavolala, že mi není dobře a vydala se nazpět. A bylo to správné rozhodnutí. Jak jsem pospíchala, nechala jsem zapnutou žehličku. Kdo ví, co se všechno mohlo stát. Došla jsem k přesvědčení, že mě k návratu donutil duch, s kterým jsem předtím bojovala. Od té doby už se ho zbavit nesnažím a ani nechci. Vždyť mi může být vlastně prospěšný, protože určitě nechce, aby se s chatkou něco zlého stalo. Rozhodla jsem se, že se s duchem naučím komunikovat, abychom si vzájemně nepřekáželi. Spojila jsem se s jedním z odborníků, které mi doporučila redakce. Není to jednoduché, ale řekla bych, že nám to naše soužití začíná klapat.
L. K., Teplicko

Bolestná vzpomínka

Píšu vám náš příběh, který je zároveň bolestnou vzpomínkou na milé dušičky, které tu už s námi nejsou - mou sestru Marcelu, její dceru Martinu a mého syna Vládíka. Marcela se dožila 45 let, neteř Martinka ji na její cestě doprovodila ve svých 21 letech. A Vladimír? Dva roky se trápil, myslel si asi, že si ho smrt najde v autě, a tak řídil jako blázen. Ale smrt ho nechtěla ani tehdy, když auto převrátil na střechu a nehoda vypadala hodně škaredě. On si ji ale našel způsobem jiným. Oběsil se. Je to hrůza to psát, ale je to skutečnost a vyhýbat se jí je zbytečné, neboť ona existuje bez ohledu na to, co cítí člověk. Ale to jsem trochu předběhla událostem. Naše holky odešly ve 00.03 hodiny. Právě začal pátek 13. 7. 2007. Neměly jsme s maminkou žádné tajemné zážitky, jenom velkou bolest. Ale moje teta a vnučka viděly nad rakvemi při pohřbu poletovat dva ptáčky. A rok po tragédii jsme ohromeně s maminkou koukaly na naši betonovou terasu. Vykvetly na ní dvě slunečnice - jedna vyšší, ale těsně vedle sebe. Jako ty dvě - Marcela a Martina, jedna bez druhé nedala ani ránu. A spolu odešly i na věčnost. Je nabíledni, co si s maminkou dodnes myslíme - přišly, aby nám jako květiny ukázaly, že fyzickou smrtí život nekončí. Nikdy jsme totiž s maminkou slunečnice nepěstovaly a v celé vesnici není nikdo, kdo by svou zahradu zdobil slunečnicemi. Navíc, kdo to kdy viděl, aby kytky vyrostly z betonu. Ty naše ano, ale v dalších letech už se neobjevily. Ani na ně už nečekáme. Když potom za děvčaty odešel i Vládík, to se teprve děly věci. Pro odchod do nehmotného světa si vybral krásné místo, vzdálené od našeho městečka asi tři kilometry. Stojí tam bunkr z druhé světové války, je tam muzeum vojenských zbraní, uniforem a podobně. Sestra a neteř se o tyto věci staraly a také o návštěvníky, kteří tam přicházejí i dnes. Občas tam zajedeme i my s maminkou, někdy jedou také Vládíkovi sourozenci a kamarádi. Jednou tam jela Vládíkova sestra s jeho kamarádkou a jejím manželem. Vyměnili květiny, staré naložili do kufru auta a vrátili se domů. Zaparkovali a šli na zahradu, ale po nějaké době uslyšeli troubení. Mysleli si něco o hloupých vtipech a pracovali dál na zahradě. Ale auto nepřestávalo troubit, a tak se šli podívat na toho hlupáka, co jim nedá pokoj. Před domem stálo jen to jejich auto a nikdo u něj, troubilo samo od sebe! Nikdy předtím se to nestalo a potom už také ne. A pak je tu ještě jeden příběh - stejných lidí a je ze dne, kdy Vládík odešel bez rozloučení z jejich společnosti a oni ho hledali. Moje dcera a tedy Vládíkova sestra si s jeho kamarádkou z nervozity a únavy zapálily v chodbě. Počasí bylo ten večer mizerné. Najednou přišel strašný poryv větru, vyrazil dveře z chodby a dral se nahoru po točitých schodech. Tam vyrazil okno a vše náhle utichlo. To mi později vyprávěla dcera a podotkla: „A to už jsem věděla, že je všechno v trapu.“ Totéž se ten večer stalo i mé mamince. Velmi silný vítr rozrazil okno ve Vláďově bývalém pokoji a přes ložnici se prohnal kuchyní a chodbou. Porozrážel okna a jak přišel, tak zase zmizel. Byl klid. Nikdy jsem nebyla pověrčivá, ale teď věřím, že jsou věci mezi nebem a zemí. Když potom dcera pořádala Vláďovy papíry od auta, pojistky a podobně, dělala to večer. Žárovka lampy náhle začala blikat. Prudce se rozsvítila a zhasla. Dcera ji vyměňovala a zjistila, že je celá černá a povolená. Situace se opakovala i s novou žárovkou. Když pak únavou v pokoji usnula na gauči hlavou k oknu, uviděla ho - Vláďa se tam prý vznášel ve vzduchu a díval se na ni.
Magdalena P., Staré Město pod Smrkem

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

1920197
DnesDnes517
VčeraVčera807
Tento týdenTento týden517
Tento měsícTento měsíc16537

Partnerské weby