Datum narození

Souhrou podivných okolností se celým životem mého manžela prolínala čísla z jeho data narození. Došlo mi to však až po jeho skonu, zemřel ve věku 59 let loni v srpnu. Narodil se 7. 6. 1951. Když onemocněl, tak jsme ho odvezli do nemocnice v Mostě, tam ho dali na internu v šestém poschodí na pokoj číslo sedm. Nemoc se zhoršovala, tak ho přemístili na pokoj číslo šest. Po dvou měsících ale zemřel, bylo to 31. 8. 2010 - součet čísel je 6! Pak dcera upozornila na součet čísel našeho auta, také 6! Vyběhávala jsem pozůstalost po různých úřadech, a jelikož jsem z toho byla celkově rozrušená, ztratila jsem někde úmrtní list, tak jsem musela pro nový, za nějž jsem zaplatila 100 Kč. Cestou jsem se stavila v novinovém stánku pro váš časopis a požádala jsem o los s míči s číslem 6 a vyhrála jsem 2 x 50 Kč. Tak mi manžel asi těch 100 Kč vrátil?! I den jeho pohřbu byl určen na 6. září. Když jsem obdržela číslo hrobu na hřbitově, součet čísel byl 76. Mrzí mě jen, že se nedožil alespoň té šedesátky. Ta by završila to jeho osudové číslo 6. A ještě na okraj, kdyby se to povedlo, měl by 6 dětí, ale osud mu dopřál jen dvě krásné milující dcery a též dvě vnoučátka, chlapečka i holčičku. Letos bychom spolu byli 33 let, také součet 6. A bydlím v panelákovém bytě číslo 6. Je to číslo osudové? Snad.
Anna K., Litvínov

Průvodce v dobrém i zlém

Také já mám datum, které provází mě i mou rodinu. Považte sami - devětadvacátého ledna roku 1966 jsme měli s manželem svatbu. Devětadvacátého ledna v roce 1968 se nám narodila dcera, o čtyři roky později - zase devětadvacátého ledna, jsme se náhle stěhovali do našeho prvního bytu. A pak přišel devětadvacátý duben 2009 - dvě minuty po půlnoci mi manžel zemřel.
Vlasta Š., Horní Jelení

Poděkování duší?

Před více než osmi lety jsem se přistěhovala z krajského města do malé vesničky mezi krásné rybníky. Zažila jsem zde několik vztahových karambolů, v současné době žiji raději sama. Mimo jiné se v tomto kraji, kterému říkají blata, nachází pomník Kubaty, který byl popraven za podíl na rebelii místních sedláků. Celý kraj je hustě protkán pavučinami kruté historie, přírodními bytostmi a lidskými tragédiemi. Prožila jsem zde mnoho podivných setkání, ale pro tentokrát se zmíním pouze o podivném světle, které mě přivedlo v noci bezpečně domů. Ve svém zoufalství z dalšího nezdařeného vztahu jsem se začala občas toulat po třech místních hospůdkách. Ten večer mě tíseň a samota opět vyhnaly z mého obydlí a já sedla na kolo a jela do tři kilometry vzdálené vesničky posedět do hospůdky, abych se z té samoty opravdu nepomátla. Vypila jsem jen málo alkoholu a k půlnoci se rozhodla sednout na kolo a vrátit domů. Světlo na kole vypovědělo službu, tak jsem opatrně v úplně temné noci pomalinku šlapala na kole směrem k domovu a orientovala se pouze světlejším pruhem vinoucím se prostředkem silničky. Kolem tma tmoucí, ale strach jsem neměla. Vjížděla jsem právě do velké táhlé zatáčky, která byla již asi v půli cesty k domovu. Najednou jsem před sebou na okraji silnice uviděla světýlka. Přijela jsem blíže a zastavila. Byly to hořící svíčky, které se běžně zapalují u místa, kde někdo zahynul při autonehodě. Až později jsem se dověděla, že je to na památku tragicky vymřelé rodiny, kde jeden člověk z ní ukončil život právě u toho stromu, kde jsem stála. Začala jsem se modlit za duše neznámých zemřelých. Prosila jsem o jejich spasení a cestu vzhůru. Nevěděla jsem, že v tu chvíli právě odbíjí půlnoc. Sedla jsem na kolo a pak se to stalo. Silnici ozářilo měkké světlo přesně od jednoho okraje k druhému. V okolí panovala stále hluboká tma, takže měsíc to nebyl. To krásné světlo mě bezpečně dovedlo až k vratům mého domova. Bylo to prý poděkování duší zemřelých. Když jsem se doma podívala na hodiny, bylo deset
minut po půlnoci.
Jaroslava K., Novosedly

Zamyšlení

Celá příroda se probouzí ze zimního spánku, raší stromy, navracejí se k nám tažní ptáci, travnaté plochy zpestřují nejrůznější květy. Ve větvoví vše trylkuje a odehrávají se ptačí koncerty. Řečeno slovy básníka: Krása to na pohled! Opravdu? Při pozornějším vnímání je to leckde na pováženou. Stačí nahlédnout do příkopů, křovin a rumišť, mnohé z nich lemují plastové a kovové odpadky, textilie, keramické a skleněné střepy. Často tu vykukují „očesané“ karoserie aut, oprýskané pračky a ledničky, mnohde se matně lesknou opršelé obrazovky televizorů a počítačů. A aby toho nebylo málo, někteří snaživci v zápalu jarního úklidu svého „panství“ vypalují trávu, čímž hubí budoucí zárodky hmyzu. Dle svého „okrasného cítění“ vyřezávají a kácejí dřeviny, jejichž kořeny často zabraňují půdní erozi. Pamatujme však, že člověk, ať chce nebo nechce, ať si to uvědomuje či ne, je nedílnou součástí přírody. Takže zákonitě by měl podléhat odvěkým principům souznění. Vždyť z přírody čerpá (dnes spíše bezostyšně rabuje vše, co potřebuje pro svůj život). Člověk je a bude vždy svým původem, stavbou těla a potřebami dítětem přírody. Je skutečně na omylu, když se považuje za samozvaného vládce přírodního dění. Zničí-li přírodu, sám zanikne. Pro příklad mocné síly přírody nemusíme chodit daleko, jsme svědky toho, že se člověk stává vůči přírodě (když ta se na něj naštve) docela bezmocný. Připomeňme si třeba neuvážené napřimování toků a následné povodně, protože chybí meandry… Závěrem bych ocitoval profesora Jeana Dorse: „Člověk nemá právo zničit nějaký druh rostlin nebo živočichů pod záminkou, že není k ničemu. (Že mu je odpudivý a právě jemu škodí). Nemáme právo zahubit to, co jsme sami nevytvořili. Nižší rostlina, sebenepatrnější živočich mají v sobě více velkoleposti a tajemství než nejkrásnějších z našich staveb.“
Čtenář Arnošt K.

 

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2310520
DnesDnes126
VčeraVčera869
Tento týdenTento týden995
Tento měsícTento měsíc17446

Partnerské weby