Odmítnuté svědectví

Stalo se cosi, kvůli čemu jsem skončil na policii u výslechu. Každý, kdo se mě v souvislosti s tím na cokoli vyptával - vyšetřující kriminalista, náčelník oddělení, drážní policisté, právník a další, začal poučením, že jako svědek musím vypovídat pravdu, nic než pravdu. Na přísaze však nikdo netrval. Někteří se na mne dívali jaksi úkosem, bylo-li jich na mne víc než jeden, významně na sebe mrkali. Když jsem seděl u psychiatra, už mi bylo jasné, že mě mají za cvoka. Příběh jsem opakoval tolikrát, že jsem jej nezapomněl a umím jej dosud převyprávět.

V tu neděli po ránu, jsem jako obvykle vezl na kolečku odpad na skládku za město. Tentokrát byl slabý popršek sněhu a mrzlo. Za druhým přejezdem trati stála na krajnici vyšší postava - tmavý kabát, vysoko zdvižený límec, jakoby schoulená do sebe. Když jsem ji míjel, ptala se huhlavě, kolik je hodin. Aniž jsem na ni pohlédl, odhadl jsem, že bude půl osmé, a pokračoval dál, ještě asi dvacet metrů. Vrtalo mi hlavou, proč čeká zrovna tady, kde není zastávka autobusů a ani trochu nadějné místo pro stopování. Že by ji tu někdo vysadil, nebo že by na někoho zrovna tady čekala? Připadalo mi to nelogické a nepravděpodobné. S prázdnou jsem se hned vracel, postava ale už nikde. Za tu chvilku se přece nemohla nikam vzdálit. Byly- li ve sněhu nějaké stopy, toho jsem si nevšiml. Došel jsem, současně s jedním známým mužem, k prvnímu přejezdu. Stáli jsme u stažených závor, čekali, až přejede vlak ve směru k městu. Po druhé koleji, po vlečce, dieselová lokomotiva popostrkovala několik vagónů do blízkého závodu. V téže chvilce přecházela starší žena první koleje, udělala bezmyšlenkovitě několik kroků ke druhým. Křikl jsem: „Matko!“ Zaskřípaly brzdy vagónů. Pozdě. Tragédie byla dokonána.

Byl jsem šokován, ale nehroutil jsem se a nepropadal do deprese. Obcházel jsem ono místo a postřehl, jak se od něj vzdaluje rázně a vzpřímeně ona postava. Viděl jsem ji jen zezadu, na vzdálenost asi čtyřiceti metrů. Nemá smysl zabývat se podrobnostmi. Jen ještě dodávám, co jsem se později dozvěděl. Ta žena, oběť neštěstí, šla z blízké stavební ohrady, byla se snídaní za manželem, který tam hlídal. Ten uváděl, že se trochu pohádali, proto asi šla přes přejezd, aniž cokoli vnímala. Já trval na tom, že se tam v prostoru pohybovala ona tmavá postava. Viděl jsem ji přece dvakrát. Nevím, proč se nejdřív zajímala o čas a pak přešla na jiné místo. Do osudné chvíle uběhlo asi osm minut. Strojvůdce a obsluha tvrdili, že nikoho neviděli. Jak je to možné? Neumím si odpovědět, proč tu byla. Záměrně? Z jiné vůle? Plnila snad nějaké rozhodnutí - své či někoho jiného? Co když (aniž si to uvědomil) odpoutala pozornost zaměstnance, který měl na vnější straně dávat pozor, aby nikdo do kolejiště nevkročil? Došlo k podivnému souběhu okolností. Rozvadění manželé, nesoustředěná, nepozorná paní, signalista nebyl na svém místě. Postavu kromě mne nikdo neregistroval. Ani druhý občan, stojící v kritickém okamžiku vedle mne. Nikdo by nikdy netvrdil, že šlo o Smrtku, nebo cosi nadpřirozeného, kdyby se byla přítomnost té podivné postavy vyšetřila a výsledek zveřejnil. To nechtěl nikdo ani slyšet. Pátrání všichni pokládali předem za bezvýsledné, spekulativní a zbytečné, když nebyl ani jeden další svědek. Stejně tak nechtěl nikdo ani slyšet o rekonstrukci případu na místě. Vyšetřující orgány posléze případ odložily. Mně se přes něj ale přenést stále nedaří.
Rudolf K., Beroun

O elektronických knihách trochu jinak

I když jsem v důchodovém věku a od dětství vášnivým čtenářem, e-knihám fandím. Jak je známo, v USA se na Amazonu prodalo více e-knih než tištěných. Elektronické knihy mají své zastánce i vášnivé odpůrce. Ale pokrok se nedá zastavit a myslím si, že do dvou, tří let bude čtečka e-knih tak běžná jako mobil. Rád bych upozornil, že e-knihy vydává vícero společností, publikují v nich autoři, jakými jsou Otomar Dvořák, Karel Hvíždala a podobně (moje maličkost tak vydala také čtyři knížky). Nabízím pohled na e-knihy z druhé strany - očima autora. V době, kdy chce naše vláda uvalit na knihy DPH 20 %, je pro autora nevýhodné vydávat tištěné publikace. Pokud totiž není známý a nemá spřáteleného nakladatele, musí si knihu v podstatě financovat sám. Buď hluboko „hrábne“ do rodinného rozpočtu, nebo se zadluží. A to nemluvím o tom, že se musí postarat v mnoha případech o obálku, ilustrace, korektury a nakonec ještě o distribuci. U e-knih tohle odpadá. Autoři většinou postupují tak, že napřed vydají tištěnou knihu a pak ji publikují jako e-knihu. Já jsem na to šel opačně. Začínám knížky vydávat jako e-knihy. Jestliže si taková e-kniha na sebe vydělá, dá se uvažovat o klasickém vydání papírové verze. Je to jedna z cest, jak přežít nárůst DPH. Mohl bych ještě dlouho hovořit o výhodách e-knih, ale po čase na to přijdou lidé sami. Tištěná kniha se možná stane uměleckým předmětem, který si budeme kupovat jako např. obraz. A to, jaká bude e-kniha za takových 20 let, se dá těžko předvídat. Před třiceti lety jsme si pomalu nedokázali představit mobilní telefon, o internetu nemluvě.
Čtenář a publicista Karel K.

Vůně nemocí

Čichové centrum v našem mozku je větší než centrum zrakové. Čich byl vytvořen jako jeden z nejdůležitějších smyslů u velké části živočichů. Zajímalo mě, jakou vůni má inzulin potřebný k léčení cukrovky. Měl jsem kamaráda, který toto onemocnění měl. Požádal jsem jej o možnost si k němu přičichnout, ověřit jeho vůni. Tato zvláštní vůně se člověku zapíše dokonale do paměti. Náhle poznáváte, kdy vaše tělo tuto látku vyloučí. Když neznáte vůni inzulinu, tak ho také necítíte. Ucítit ho lze třeba při náhlém nočním probuzení, když jste již plně svěží a vyspalí. Má vliv na uvolnění krevních plynů, podobně jako prášky proti bolesti. Při otáčení trupu na levou stranu se vyloučí po 250 pohybech. Snad tlakem na slinivku. Vydával jsem jídla strávníkům a otáčel jsem jen trupem při podání jídla. Náhle jsem zaznamenal jeho vůni. Dokonale teď poznám, který člověk v okolí má cukrovku a bere inzulín. Rozeznám jeho vůni i z dvoumetrové vzdálenosti. A přesvědčil jsem se o tom, že mám pravdu. Jel jsem výtahem a náhle jsem ucítil onu známou vůni.Zeptal jsem se staršího pána vedle, zda nemá cukrovku. Divil se, jak jsem to uhodl. Když se lidský mozek seznámí z touto vůní, tak si ji nejméně jeden měsíc dokonale pamatuje. A každá nemoc má svou  vůni. Lupenka na dlaních a chodidlech má pod teplou vodou vůni pečené kachny, nebo takovou, jako když kachnu spařujete před oškubáním peří. Na těle přejde ve vůni spařovaných slepic a ve vlasech ve vůni krůtího peří. Jak některé vůně vytvořit? Vložíme-li do mrazáku syrovou bramboru a necháme ji potom rozmrazit, po vymačkání vody a přidáním KNO3 dostaneme vůni stejnou, jakou má čerstvá hromada vepřových jater. Není třeba tato látka možným lékem pro obnovu jater? Dejte do deci smetany majoránku a 3 nebo 4 kapky polévkového koření. Dostanete vůni ořechů. Klokaní maso při vaření voní jako pečené piškotové těsto, ale tyfusem nemocní také. Není tedy náhodou přenašečem této nemoci právě klokan? Vůni pečeného chleba vytvoříte opékáním kousku osoleného kokosu na otevřeném ohni (palivem musí být dřevo). Zajímavé je, jak lze vytvořit tuhý rybí tuk. Stačí ho dát do nádobky, vložit knot a zapálit. Po vyhoření poloviny obsahu nám zůstatek ztuhne jako vosk. Nemůže mít takto upravený tuk jiné léčebné vlastnosti?
J. K., Teplicko
 

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

1989846
DnesDnes36
VčeraVčera830
Tento týdenTento týden866
Tento měsícTento měsíc9462

Partnerské weby