Zázrak

Před mnoha lety jsem se přesvědčil o tom, že každý člověk má svého anděla strážného.Byl jsem svědkem jeho zásahu. Když mi bylo dvacet let, byl jsem na vojně. Vojenská služba mi měla skončit za pár měsíců. Zbývalo několik dnů do Vánoc a já se toužil podívat domů. Zaslechl jsem, jak si můj nadřízený stěžuje, že ještě nemá vánoční stromeček pro manželku. Navrhl jsem mu, že když dostanu opušťák, že mu seženu pěkný stromek, že mám známého lesáka. Opušťák jsem okamžitě dostal. Pro zážitky doma jsem ale na stromeček úplně zapomněl. Vzpomněl jsem si až ve vlaku při zpáteční cestě. Jak jsem na to mohl zapomenout? Jak to teď jen udělám? Říkal jsem si, že vystoupím o dvě stanice dříve a v lese nějaký pěkný smrček uřízn u. Abych nedonesl stromek, to bylo nemyslitelné. V Opatovicích se říkalo jednomu místu písák, v létě se tam lidé koupali. Kolem tehdy rostlo mnoho malých stromků. Byla jasná zimní noc, krajinu osvěcoval měsíc. Brodil jsem se sněhem a zoufale hledal stromek - hlavně jsem potřeboval nějaký pěkný. Ale zamotal jsem se a ztratil orientaci, najednou jsem nevěděl, kde právě jsem. Konečně jsem našel vhodný dobře rostlý stromek, užužlal jsem ho kapesním nožíkem, trvalo mi to snad půl hodiny. Nesl jsem ho před sebou a snažil se zjistit, kudy vede nejkratší cesta do kasáren. Ocitl jsem se uprostřed nějaké rozlehlé pláně. Upoutala mne ta rozloha, ale to už jsem také slyšel pod nohama podezřelé praskání. Zastavil jsem se a rozhlížel po okolí. Najednou mi bylo jasné, co je to za podezřelé zvuky. Stál jsem uprostřed Písáku sám a o půlnoci na velice slabém ledu. Sundal jsem opasek, dal stromek na záda a znovu přepásal, abych ho snad neztratil. Myslel jsem na to, že když se propadnu do vody, najdou mě tu někdy na jaře. Měl jsem velký strach. Náhle se ve sněhu kolem mne začal tvořit kruh, jako když někdo odhrnuje sníh do přesného kruhu lopatkou. Jako by postupně ve směru hodinových ručiček tál, ale hned i mizel. Ucítil jsem tlak na ramenou a něco mi radilo: „Musíš rozložit svou váhu, jinak se proboříš.“ Rád jsem uposlechl vnitřní hlas a lehl si do hlubokého sněhu. Pak ze sněhu - od místa, kde jsem byl, až ke břehu - začaly sršet jemné jiskérky. Cesta toho světla nebyla přímá, měla několik zákrutů. Oddal jsem se tomuto příkazu a plazil se ve sněhu podle světélek, který vylétala ze sněhu. Jak jsem si oddechl, když jsem se dostal na pevný břeh. V duchu jsem děkoval svému andělu strážnému, nebo co to bylo, že mi tímto zvláštním úkazem zachránil život. Úplně promočený, ale živý jsem dorazil i se stromkem do kasáren. Dodnes mi není jasné, co to bylo za jiskry, které mne ochránily před probořením a pádem do ledové vody.
Alchymista 007 Teplice

Vize budoucnosti dopravy?

S největší pravděpodobností se tak za 30 let bude tady na Zemi jezdit úplně jinak. Stále více automobilů po silnicích a ulicích nastolí nutnost pohybovat se mezi městy jinak než dnes. Možná se bude jezdit do určitých měst v určité dny, jinak se tam auty člověk nedostane, pouze autobusy na plyn nebo elektřinu. Však se i auta na elektřinu již začala vyrábět. Bude to sice dražší záležitost, ale jinak už to asi nepůjde, protože provoz v ulicích měst bude stále narůstat. Jak to bude fungovat? Tak třeba do Prahy se dostanete pouze ve středu a do dalších měst nebo do přírody zase jiný den. Jsem moc rád, že již nevlastním žádné auto, ale míval jsem dvě. Tatru 57 a Tatru 75 - čtyřdveřovou. S oběma jsem byl před 38 lety na Rujáně. Tu Tatru 57 řídil známý, jel se svou nastávající paní. Proč už nemám auto? Důvodem je i to, že jsem starší „páprda“, přerostlý, téměř třiasedmdesátiletý dorostenec. Tak jsem pro výstavbu nových železničních tratí, po kterých by jezdily krásné vlaky až třistakilometrovou rychlostí, byly by mezistátní. Na tyto trati by navazovaly místní dráhy, lidé by vystoupili a přemístili by se jen do vlaku, který by je již za menších rychlostí dopravil do místa jejich bydliště. Cestovalo by se tak i na pobyty o dovolených. Jednou to bude nutnost, vždyť zdroje benzínu jsou omezeny. Bývalé benzínové pumpy budou prodávat a vyměňovat kvalitně dobité baterie do aut, také dojde k výstavbě podniků, které se specializují na výrobu létajících talířů. Ty budou jezdit-létat na zcela jinou energii, než je ta, kterou známe. Je jisté, že UFO létající talíře jako dopravní letouny již dávno existují a mimozemské civilizace s nimi brázdí vesmír. To ony dají lidem možnost na Zemi vyrábět stejné talíře pro pozemské využití, a tak se budou moci osoby přepravovat i pomocí těchto talířů. Pravda, já mám talíře také rád, ale hlavně ty plné, na stole.
Jiří M., Turnov


Sen

Zdají se mi běžně sny, ale obvykle je to tak, že i když si ještě při probuzení uvědomuji, co se mi zdálo, vzápětí sen zapomenu. Jen tak dvakrát až třikrát do roka se mi zdá něco, co mi zůstane v hlavě. To pak vím, že mi ten sen něco napovídá, že bych nad ním měla popřemýšlet, protože se něco z něj stane, vyplní (bývá to v časovém horizontu do půl roku). Pravda, obvykle se mi neděje doslova to, co v tom snu, ale shodné znaky to nesporně má. Onehdy se mi třeba v létě zdálo, jak se škrábu ve sněhové vánici a silné fujavici kamsi na kopec. Špatně se mi v hlubokém sněhu šlo, špatně se mi v tom větru dýchalo, srážel mě na kolena. Byla to lopotná cesta a když jsem ji zvládla, zjistila jsem, že jsem jinde, než mám být. Říkala jsem si ráno, že to byl hodně divný sen - v letním čase o zimním nečase. Ale ten skutečně přišel a dějová paralela se pak odehrávala hned ve dvou rovinách. Nejprve jsem se začátkem zimy měnila zaměstnání. Nebylo to jednoduché, stálo mě to hodně úsilí i nervů. A když jsem dosáhla svého cíle a získala místo, které jsem chtěla, přišlo vystřízlivění. Zjistila jsem poměrně rychle, že realita je úplně jiná, než jaké byly mé představy. A pak se stalo ještě něco. Sněhu tenkrát napadlo opravdu hodně a my se se známou vypravily na víkend do Krkonoš. Během sobotní túry krajinou se náhle změnilo počasí. Nebylo vidět na krok, v mlze se ztrácely tyče, podle kterých vedla naše trasa. Stoupaly jsme kamsi na kopec a netušily, kde jsme. Připadala jsem si přesně jako v tom snu. Kamarádka plakala a tvrdila, že tam zahyneme. Mně bylo naopak do hysterického smíchu - vždyť přesně tohle už jsem přece zažila! Ale spásnou civilizaci jsme nakonec objevily a zjistily jsme, že jsme se vylouply o pěkných pár kilometrů jinde, než bychom měly být. Návrat na horskou chatu byl proto pro nás poněkud komplikovaný, protože chybělo autobusové spojení, s kterým jsme počítaly. A co bylo dál? V zaměstnání jsem se ráda vrátila na své původní místo a jsem vděčná šéfovi, že mi nic nevyčítal (koneckonců, asi byl taky rád, že nemusí zaučovat nikoho nového). A jinak podnikám už jen kratší výlety. Na dlouhé pochody - a zvláště v zimě a místy, které neznám - se už raději nevydávám.
Irena B., Litoměřicko
 

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2215681
DnesDnes78
VčeraVčera528
Tento týdenTento týden78
Tento měsícTento měsíc8206

Partnerské weby