Předtucha

Tento příběh se vlastně začal před více než šedesáti lety. Vyrůstal jsem tehdy v malebné dědince nedaleko Zlína. Zde bydlím i dnes, zůstal jsem jí věrný po celý život. Ale zpět k minulosti. Jednoho večera, to mi bylo tak 11 let, jsem večer ulehl do postele a zdál se mi velice zvláštní sen. Byl tak živý a intenzivní, že si na něj pamatuji dodnes. Viděl jsem sám sebe, toho jedenáctiletého kluka, jak vycházím z rodné dědinky nahoru polní cestou směrem k vrchním polím. Ušel jsem asi sedmdesát metrů, najednou jsem se zarazil a s hrůzou se rozhlédl okolo sebe. Směrem k okraji lesa po levé straně bylo pole zryté, vypadalo jako vojenský hřbitov. Užasle jsem se díval na rovy, do každého byl zaražen ý dřevěný kříž a na něm pověšená vojenská helma. Mé oči viděly všude jen ty kříže, byly jich stovky. Brzy jsem se z toho šoku vzpamatoval a co mi jako první blesklo hlavou - na helmě je odznak! Jako kluci jsme sbírali všechno možné - sirky, známky a hlavně odznaky. A už jsem stál u prvního kříže, vytáhl jsem křivák, že si ten odznak vyloupnu. Tak jsem helmu sundal, vzal ji do levé ruky a tou pravou se nožíkem snažil odznak vypáčit. Každá helma má uvnitř kožené obložení, aby vojáka netlačila. Jak jsem zabral nožem, tak zpod té výstelky mi najednou na levé zápěstí vypadly stovky mravenců, malých a černých. V okamžení jsem měl oblepenou celou ruku. Bylo to příšerné, cítil jsem brnění a strach. A pak jsem se s křikem hrůzou probudil, celý zpocený, vyděšený.
Nikomu jsem o snu neřekl. Léta plynula, já dospěl a stal se členem mysliveckého sdružení. V roce 1973 se velice přemnožila černá zvěř, bylo třeba zredukovat stav divočáků. Tak jsme se s kamarádem domluvili, že půjdeme střílet. Šli jsme na posed, těch tam bylo v okolí tehdy celkem pět. Už se smrákalo, vylezli jsme nahoru a čekali. Byli jsme tam asi tři hodiny a nikde se nic ani nepohnulo. Byla protivná lezavá zima, řekl jsem, že už nic nepřijde, že půjdeme raději domů. Vyšli jsme z lesa na polní cestu, ušli po ní asi 70 metrů. Najednou se ozvala rána a levá ruka mi vyletěla až nad hlavu. Kolega z druhého posedu po nás střelil v domnění, že jsme divočáci. Zřejmě si trošku zdříml. Jak viděl pohyb, moc nepřemýšlel a pálil. Zakřičel jsem, ať nestřílí. Přiběhl k nám celý vyděšený, byla to zvláštní náhoda - on na nás vlastně střelil zezadu. Ten můj kamarád šel kousek za mnou a kulka mezi námi proletěla. Ale jak jdete, ruka je v pohybu, proto mi to prostřelilo kapsu i s cigaretami a pak tu ruku v zápěstí. Přímo do tepny a pak kulka vyletěla. Kdyby to byla normální kulka - vojenská špičatá, tak proletí a nenadělá tolik škody. Ale tahle měla nahoře olověný oblouček, ta trhá. Proto na mé ruce nadělala tolik škody. Hned po zásahu jsem ani necítil bolest, dokonce ani potom. Ruku jsem přitlačil kapesníkem a najednou se cosi vrátilo. Ten příšerný pocit brnění a hrůzy z těch chuchvalců mravenců na ruce, který jsem měl jako kluk v tom snu. V tu chvíli jsem se rozhlédl a uvědomil si, že se to stalo na tomtéž místě, kde jsem ve snu chtěl vydloubnout křivákem odznak z helmy padlého vojáka. Byl to náhoda či osud? Dodnes nad tím přemýšlím. Odpověď je někde mezi nebem a zemí. Dopadlo to relativně dobře, přežil jsem a ruku se lékařům podařilo částečně zachránit, i když trvalé následky mi zůstaly. Ale byl jsem mladý a dali si se mnou velikou práci, nepřišel jsem o ni.
Tento příběh jsem zatím nikomu nesvěřil, až nyní. Možná proto, že je tak podivný. Proč se to stalo? Bylo to proto, že jsem chtěl byť - jen ve snu - znesvětit svou klukovinou hrob? Anebo varování, abych už nestřílel? Či snad je to tím, že dle doložených informací tudy táhli Prusové a mnozí z nich v okolních lesích hlady na zranění pomřeli, aniž by byli pochováni? Také Němci tu umírali, když o naši vesnici bojovali plné tři dny s Rumuny, kteří nás nakonec osvobodili. Těžko říci. Jedno je ale jisté, na ten vojenský hřbitov viděný očima jedenáctiletého kluka nikdy nezapomenu, ani na to hrozné mravenčení. I dnes, když se na tu ruku podívám, se ten pocit vrací.
Zdeněk F., Mysločovice

Duše za duši?

Chodily jsme se sestrou do mateřské školky, kterou měly v klášteře zřízenou řádové sestry. V roce 1949 jim klášter režim sebral a je odsunuli. Po letech jsem měla zvláštní sen, který mám dodnes v živé paměti. Najednou jsem tam v klášteře byla se sestrou již jako dospělá, oblékaly jsme si černé kostýmy s bílou halenkou, mlčky tam stála i naše maminka, která zemřela roku 1971 a na kterou stále s láskou a vděčností vzpomínáme. Měly jsem se zúčastnit nějakého obřadu, nevím, o co šlo, ale měl se konat ve dvě hodiny a měl nás na něj odvézt můj syn. Bylo za pět minut dvě a syn nikde. A najednou mně maminka vedla ulicí za ruku směrem ke Svatoboru, zalesněnému vrchu nad městem. V tom se tam objevil syn, za ruku mne vedl zpět a vše zmizelo. Celý sen se odehrával bez jediného slova. V ten okamžik jsem se probudila, byla jsem pak zmatená celý den.
Tenkrát jsem hned nevěděla, jak si ho vysvětlit, ale za dva dny se to objasnilo. Syn měl fenku border teriéra. Byl pro ni doslova bohem, bezmezně ho milovala. Věděla, že přes den musí zůstat u mě, ale ve dvě hodiny odpoledne už si lehala na schody a čekala, až páníček přijede, aby mu hned vyběhla naproti, jakmile otevře dveře u auta. To se stalo i onen osudný den. Jenže v okamžiku, kdy vyběhla, jelo kolem auto. Zatáčku bralo velkým obloukem a pejska nabralo. I když ho syn okamžitě odvezl do Strakonic, kde mají na zvířata rentgen a provádějí i operace, nedalo se nic dělat. Veterináři zjistili, že zranění fenky nejsou slučitelná se životem, museli ji utratit. Pochovali jsme ji na zahrádce, hrobeček vystlali květinami a ji zabalili do vyšívaného ubrusu, aby věděla, jak moc jsme ji měli rádi. Když jsme ji pochovávali, všichni jsme pro ni plakali jako pro nejbližšího člena rodiny. A já si v ten okamžik uvědomila, že odešla místo mne. Měla jsem odejít já, maminka mne odváděla, ale syn mne vzal zpátky. A poněvadž na druhé straně nesmí zůstat prázdné místo, musel odejít někdo rovnocenný mé duši, který také bezmezně miloval mého syna a kterého miloval i on. A to byl jeho pejsek. Co myslíte, bylo to opravdu tak? Odešla duše za duši?
A. N., Sušice
 

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2259895
DnesDnes69
VčeraVčera730
Tento týdenTento týden1484
Tento měsícTento měsíc15303

Partnerské weby