Boj s démony

Probudila jsem se, byla mi šílená zima, třásla jsem se zimnicí. Bylo to nepochopitelné, venku totiž panovalo nesnesitelné vedro, abnormálně teplá noc. Nechápala jsem, co se děje. Okamžitě jsem šla začala meditovat, abych zjistila příčin u. Místo toho, abych se zklidnila, vyděsila jsem se ještě víc. Sápali se na mě tři démoni. Jeden mě kousal do stehna, druhý mi sáhl na srdce a chtěl mi je vyrvat z těla. Třetí - nejhrůznější - mi sedal na hlavu, chtěl mě zadusit.

Opakovala jsem si neustále ochranu - vytvářím kolem sebe nepropustný krunýř proti všem negativním silám na úrovni těla, mysli i ducha. Připadalo mi, že je to slabé, že s nimi musím něco udělat, nějak je zničit. Jenže jsem se cítila pořád slabší. Měla jsem obrovský tlak na srdci, démon je držel ve svých strašlivých pařátech. Ten největší démon na mě křičel, že chtějí moje tělo a že mi splní, co budu chtít. S tím jsem nesouhlasila. Jak jsem se takto rozhodla, najednou jsem byla jako bez těla. Dívala jsem se na ně a na celý pokoj z výšky. Pokoušela jsem se pohnout, ale už jsem neovládala tělesnou sílu, moje duše se natahovala na stříbrné nitce a démoni stále útočili. Jejich vůdce začal běsnit a žádal moji duši, tvrdil, že mě už nic nezachrání. Věřila jsem v sílu dobra a ve světlo. Zaktivovala jsem veškerou sílu ve své duši a poslala na ně dávku světla. Představila jsem si, že jsem jako slunce, které zabíjí temnotu. Zabralo to. Dva démoni, kteří chtěli zničit moje tělo, zanechali svého počínání, paralyzovalo je to. Hlavní ďábel řičel a dál se sápal na moji duši. Moje síla slábla i tam a on se radoval, že mě dostal. Prosila jsem vesmír a nebeské bytosti o pomoc. Věděla jsem, že mě nenechají samotnou, že mě zachrání. Také se tak stalo. Přiletěli dva andělé, jejich křídla zlatě zářila, v rukou měli světlené zlaté meče. Ti dva menší démoni se okamžitě rozpadli na prach. Ten velký s řevem odletěl, ale od každého anděla dostat na cestu pořádnou ránu mečem.

Nesmírně se mi ulevilo. Měla jsem pocit jako dítě, které vezme matka do náručí. Procitla jsem děsnou ránou. Zatřáslo se mi celé tělo a to také hořelo jak v ohni. Bylo to tím, jak se moje duše vrátila zpět do těla, proto to žuchnutí, které se mnou tak zatřáslo. Děkovala jsem andělům a po zbytek noci jsem měla pocit, že jsou u mě a hlídají. Přemýšlela jsem, proč toho hlavního ďábla nezničili. Došlo mi, že to vlastně nebylo možné. Funguje totiž nestálý boj mezi dobrem a zlem. Na každém je, ke komu se přidá. Také jsem přemítala nad tím, proč mě i moje absolventy ohrožují démoni a ďábel. Je to zcela jednoduché. Začali jsme totiž intenzivněji bojovat proti zlu, pomáhat lidem a posouvat je na cestu dobra. Ten večer jsem také odváděla ke světlu tři dušičky, které měly v moci zlé síly. Démony to zřejmě rozzuřilo a rozhodli se mě zničit. Nebylo to poprvé. Velmi intenzivní to bylo i tehdy, když jsem vydávala svou knížku - Boj s démony, aneb učebnice magie. Chtěla jsem, aby lidé měli v rukou zbraně proti démonům a proti zlu. Mám velkou radost, že je stále víc lidí, kteří šíří dobro, o to víc, že jim k tomu mohu pomáhat.
Renata Š.

Nepříjemná zkušenost

Reaguji na článek o geopatogenních zónách, popíši vám svoji zkušenost. Asi před 25 lety jsme si s manželem koupili starší domek, který jsme zrenovovali. Z jedné místnosti jsme si udělali ložnici. Asi po roce mě začaly trápit bolesti zad, špatně jsem spala, i několikrát za noc jsem musela na toaletu. Byla jsem nešťastná, chystala jsem se k lékaři. Jednoho dne mě ale napadlo zkusit projít místnost s virgulí, v té době jsem se s ní učila zacházet. Zjistila jsem, že přesně místy, kde jsem ležela, prochází špatná zóna. Přestěhovali jsme s manželem (k jeho nelibosti) postel jinam a po několika dnech mé potíže zmizely. Doporučuji všem, aby tento problém nepodceňovali, protože zdraví máme jen jedno.
Čtenářka J. B.

Kamarádka

Měla jsem kamarádku, denně jsme chodily na vycházky do přírody, případně jezdily na kolech. Jednou jsme si vyjely dost daleko za vesnici (nasbírat si kukuřici po sklizni). Bylo hezké počasí, tak jsme se cestou ještě zastavily u lesa, že se podíváme po houbách. Najednou se přihnala mračna, celá obloha se zatáhla, zvedl se silný vítr a spustil déšť. Byla jsem před operací srdce, myslela jsem, že je to náš konec. Kamarádka ale najednou klesla na kolena a začala prosit, ať se dostaneme domů, ať to alespoň na chvilku přejde. Po její modlitbě a prosbě rázem vše utichlo, nad námi byla modrá obloha! Sotva jsme dojely domů, začalo zas boží dopuštění a ta slota trvala až do rána. Musím podotknout, že má kamarádka přišla před lety o šestiletou dcerušku, přejela ji motorka. Kamarádka Růža měla doma její obraz, když měla nějaký problém, šla k němu. Nevím, co u něj přesně dělala, ale vždy si pak věděla rady.

Stalo se třeba, že mi na podzim utekl králík. Mám velikou zahradu, všude bylo plno listí. Králíka jsme chytily, ale kamarádka za chvilku přišla, že při tom nahánění ušáka ztratila zlatou náušnici. Říkala jsem jí, že nemá smysl ji hledat. Ona ale povídá: „Já poprosila Lenku (zemřelou dcerku), snad náušnici najdu.“ A opravdu ji našla! Byl to úplný zázrak. Jednoho srpnového večera jsme spolu seděly na louce u lesa, domů jsme se pak vracely až po desáté hodině. Já kousek od stavení zjistila, že jsem ztratila klíč. Byla jsem bezradná, nevěděla jsem, jak se dostanu domů. Zašla jsem za kamarádkou, že půjdu klíč hledat, ať mi půjčí baterku. Ona řekla: „Poprosím Lenku a jdeme hledat.“ Louka byla veliká, šly jsme kus od sebe. A představte si - ona pak najednou jako v tranzu kráčela do míst, kde jsem si myslela, že jsme ani nebyly. Po půl hodince vykřikla: „Už ho mám!“ Neuvěřitelné. Pak mi řekla, že Lenku může prosit jen o to, co je důležité, s tím že jí pomůže.

Jindy přišla ke mně domů, zrovna jsem hledala nějaké doklady. Měla jsem kolem sebe vytahané zásuvky, ležela tam spousta papírů. Podívala se na tu spoušť a jen řekla: „Dojdu se zeptat Lenky.“ Zašla k obrazu, pak se vrátila a řekla: „Nic nehledej, v baráku to nemáš.“ Ty doklady se opravdu nikde nenašly. Škoda, že tahle moje kamarádka už zemřela, zažily jsme spolu věci, které vypadají jako vymyšlené, ale byly skutečné. Když byla v nemocnici, ptala jsem se kyvadla (pracuji s ním jen pro sebe a rodinu), zda zemře. Odpovědělo, že ano. Ptala jsem se kdy a obdržela odpověď. V určený den jsem byla celá nesvá. Její syn za ní zrovna jel na návštěvu. Když se vrátil kolem čtvrté odpoledne, povídá mi: „Tak, Slávko, naštěstí to nevyšlo. Máma je o hodně lepší.“ V osm hodin večer se ale ozval telefonem, že jeho matka zemřela.
Slávka z Dolní Lhoty

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2183161
DnesDnes486
VčeraVčera528
Tento týdenTento týden2191
Tento měsícTento měsíc10100

Partnerské weby