Dodnes se moc ráda vracím k některým svým dětským zážitkům a ve snech se znovu ocitám v domě, kde jsem vyrůstala. Žili jsme tam v šedesátých letech společně s babičkou a sestrou mého nevlastního otce - tedy tetou. Ta bývala takovou hodně „populární“ švadlenou ve městě, vždyť šila v samotném Módním salónu na Václaváku! Často se u nás hovořilo o paní prezidentové a jak jí šaty od tety krásně padly…a herečka ta a ta, že je jej í věrnou zákaznicí. Teta měla velmi bohatou klientelu, pestrý život a každý rok bývala nádherně opálená od moře. Bylo jí něco přes čtyřicet a stále se pyšnila svým stavem - slečna.

Chodila krásně oblékaná, perfektně padnoucí šaty ladily s botami i kabelkami, byla dámou. Na oslovení „slečna“ si velmi zakládala a ani jako malé holce mi neunikla její jistá sebestřednost, ráda byla v centru dění i pozornosti, obklopovala se u nás v domě zvláštními lidmi, kterým vyprávěla své cestovatelské zážitky. Jenže mě, bohužel, ráda neměla a dávala mi to i jako malé holce hodně pocítit. Možná jsem byla v jejích očích moc zvědavá. Dodnes mi z paměti nezmizely různé ústrky a někdy až zlostné výpady, ale vše je již dávno odpuštěno. Naštěstí jsem měla svůj vlastní svět - svět křehoučké dětské fantazie. Když dnes vzpomínám, myslím si, že mě navštěvovaly už tehdy různé „tajemné“ situace, jenže já si je tenkrát vůbec nedovedla vysvětlit. Díkybohu jsem měla naprosto báječnou maminku a té jsem se vždycky a s čímkoli mohla svěřovat. Nikdy o mých tvrzeních nepochybovala, nesmála se jim. Spoustu věcí mi buď láskyplně vysvětlila, nad jinými jen vážně pokyvovala hlavou.

Pak jednou na podzim byla teta v nemocnici a po domě se šuškalo, že je to s ní moc vážné. Babička chodila jak tělo bez duše, plakala co chvíli, my s bráškou jsme museli být extra hodní, abychom situaci nezhoršovali. Byla noc a já se vzbudila nějakým štracháním. Okno místnosti, kde jsem spala, vedlo nad betonovou deskou, která byla stropem u sklepa. Viděla jsem, že se tam hbitě cosi temného pohybovalo. Zbystřila jsem zrak a snažila se v té tmě odhadnout, o koho jde.Byla to černá, štíhlá postava, snažila se sundat dřevěnou tyč z druhé strany okna, kterou vždycky na noc naši rodiče okno zabezpečovali. Okno totiž špatně dovíralo a tohle bylo takové náhradní řešení, aby zůstalo napevno zavřené. Vidím i teď ve vzpomínce tu černou postavu, vím že byla urputná, jak zvenčí lomcovala tyčí, aby okno uvolnila. Působila dojmem, že se vehementně dobývá do domu. Bála jsem se, že je to nějaký zlý člověk, a tak jsem zavolala do otevřených dveří vedle, kde naši spali. Maminka rozsvítila a šla se k oknu rychle podívat. Ze světla do tmy však nikoho neviděla, zkontrolovala tedy, zda je okno opravdu dovřené, pohladila mě po vláskách a ujistila, že tam nikdo není.

Druhý den mě vzbudil hotový poplach v domě. Babička naříkala, že měla v noci moc ošklivý sen a že je s Líbou určitě zle! Nikomu jsem nic neříkala, ale měla jsem před očima znovu tu tajemnou postavu. Prvním ranním vlakem jeli tehdy všichni do nemocnice v Motole. Dozvěděli se, že babiččino tušení bylo správné. Teta nad ránem zemřela. Zvláštní pro mne však zůstává fakt, že se maminka ráno našla onu zmíněnou tyč položenu mimo okno, vše nasvědčovalo tomu, že dovnitř skutečně kdosi v noci dobýval. Dnes už mnohé sama vím a ani náhodou nepochybuji o tom, že jsem měla možnost spatřit nešťastnou duši své tety, která si zoufale přála žít.
Anna P., Novojičínsko
 

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2256107
DnesDnes248
VčeraVčera1584
Tento týdenTento týden4157
Tento měsícTento měsíc11515

Partnerské weby