Promluvy s maminkou

V roce 1955 jsem ukončila studium na vysoké škole a nastoupila jako učitelka na střední školu v Prostějově. Byla jsem mladá, svobodná, tak jsem byla pro školský úřad vhodným objektem pro nutné a rychlé přeložení ze školy na školu. Protože ještě na konci října roku 1956 chyběl na škole v Hranicích vyučující mé aprobace a protože jsem pocházela z blízkého města Lipníka, přeložil mne školský úřad do Hranic. Nemusela jsem shánět byt, bydlela jsem prostě doma a dojížděla do školy. Přemístění mi nebylo po chuti, ale časem jsem si uvědomila, že tu zasáhl sám osud. Moje maminka byla nemocná, měla těžkou cukrovku. Její zdravotní stav se zhoršoval, často pobývala v nemocnici. Proto byla velmi ráda, že jsem doma a mohu se v její nepřítomnosti postarat o hodně mladšího bratra i celou domácnost. Vždy jsem si s mamkou rozuměla, ale v tuto dobu jsme se obzvláště sblížily. Často jsme nemusely pronést ani slovo, přesto jsme věděly, na co myslíme a co chceme udělat. Mamka mi také hodně vyprávěla o osudech naší rodiny. Za rok maminka zemřela, bylo to koncem dubna. I když jsme její konec tušili, byli jsme všichni zdrcení. Byla jsem smutná, unavená, přepracovaná. Ve škole se blížily maturitní písemky a pak ústní zkoušky. Denně jsem jezdila vlakem do Hranic do školy. Cesta z nádraží domů pak vedla kolem hřbitova, tak jsem každý den mohla navštívit hrob matky a „prohodit s ní“ několik slov. U hrobu jsem cítila, že mne mamka očekává. Návštěvy hřbitova mi hodně pomáhaly zvládnout vše, co bylo třeba - přípravu na výuku, na maturity, opravy úloh, dojíždění, domácnost, dohled na bratra… Asi i maminka cítila, že je toho na mne moc a svým způsobem mi začala pomáhat. Od pohřbu se mi o ní denně zdávalo. Přicházela každou noc, nevím, jak vypadala, ale věděla jsem, že je zdravá a je u mne. Hodně jsme spolu mluvily, nevím o čem, ale její přítomnost mi dodávala sílu, odvahu, zaháněla smutek, šly z ní jakési světlo, jas, klid. Jen někdy jsem jako mihnutím oka ucítila matčin smutek, že se už nestačila postarat o výchovu posledního svého dítěte, mého mladšího bratra. Slíbila jsem jí, že na něj dohlédnu, nebude sám. Nocí jsem se proto nebála, naopak, těšila jsem se na ně, na setkání. Tak uběhly květen, červen, prázdniny. Koncem srpna se ale cosi změnilo. Maminka přišla ve snu jako obvykle a tehdy jsem její přítomnost nejen cítila, také jsem ji viděla - mladá, usměvavá, oblečená do světlých šatů a přes rameno měla, nevím proč, přehozený pestrý ručník. Vypadala tak, jak jsem si ji pamatovala z dob mého útlého dětství. Zavedla mne tmavou chodbou na dvůr našeho starého domu, stály jsme vedle hluboké studny a starodávného kanálu. Podívala se na mne a řekla: „Už musím jít, už nikdy nepřijdu, jsem tu naposledy.“ Pak zmizela, rozplynula se v šeru noci. Nebyly jsme smutné, obě jsme věděly, že to tak musí být. To byla naše poslední noc, už se mi o mamce nikdy nezdálo. I u jejího hrobu jsem cítila, že už tu opravdu není, odešla. Často na maminku vzpomínám, na hrob donesu květiny, zapálím svíčku. Je už ale pryč, daleko, ale kam odešla, to mi ve snu neřekla, ani nenaznačila.
D. K., Frýdek Místek

Zázračná bylinka kostival

Kostival pomáhá hojit rány, pohmožděniny, urychluje srůst poraněné tkáně, ale je účinný i při dně a zlomeninách kostí. Četla jsem kdysi, že na zlomeniny kostí v Krkonoších používal právě kostival. Stačily tři dny a kosti srostly! Zdálo se mi to neuvěřitelné. Ale jednou se mi stalo, že k nám domů přišla moje šéfová a mezi řečí se přiznala, že spadla a má něco s rukou v zápěstí. Ruka byla oteklá a zmodralá, nevěděla jsem, jak jí pomoci. Tak jsem jí naordinovala listy kostivalu. Byl pátek odpoledne, a když v pondělí přišla do práce, ruka už nebyla ani oteklá, ani modrá. Celé tři dny si prý na ni dávala kostivalové obklady. V ruce jí ale cosi píchalo. Přišla naše známá, která měla syna lékaře - ortopeda. Zavolala mu a on jí doporučil, aby si šéfová nechala udělat rentgen ruky a zastaví se za ním. Druhý den po příchodu do práce mě šéfová hned volala, ať se jdu podívat na snímek. Bylo vidět na kosti čárku, malý nádůrek a jakoby tři rybí šupinky. Lékař v nemocnici se podivoval, co to je za útvar. Ruku jí rozřízli a váček vyndali. Zjistili, že měla kost roztříštěnou (to byly ty šupinky), ale opouzdřilo se to. Kost srostla za tři dny! Nechtěli tomu věřit. Šéfová raději pomlčela o tom, kdo a jak ji kurýroval, ale potvrdilo se, že kostival dokáže opravdu zlomeniny hojit. Mně osobně pomáhá kostival při dně. Zahřeším-li (dám si maso, kávu, trochu alkoholu), začne mě bolet koleno nebo kotník u palce na noze - zčervená a bolí jako čert. Hned vezmu kostival (v létě čerstvý a v zimě sušený) a za tři dny - maximálně za týden - jsem zase v pohodě.
Olga H., Pardubice
 

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2200614
DnesDnes288
VčeraVčera562
Tento týdenTento týden288
Tento měsícTento měsíc10364

Partnerské weby