Úrodné údolí Veltolina v Alpách bývalo srdcem starověké Rhaetie. Název se později ustálil na Valtellina. Dnes patří údolí Itálii a nachází se na severu Lombardie, těsně u hranic se Švýcarskem. Táhne se od západu na východ, což je v alpském oblouku dost

zvláštní. Každopádně údolí Valtellina je široké, plné slunce, kromě nádherné přírody jsou tu unikátní vinice, které si vysloužily zápis do UNESCO. Najdete je ve vyšších polohách, na terasách obehnaných kamennými zídkami. Jinak většinu údolí pokrývají lesy a pastviny, v pozadí se tyčí ledovce. Údolím protéká řeka Adda  a nejznámějšími městy jsou Bormio, Aprica, Sondrio a Chiavenna.

Od starověku po současnost

Údolí bylo od starověku významnou dopravní spojnicí mezi severem a jihem Evropy. Pro Réty a další horské kmeny měla význam obchodní stezky, Římané ji využili jako strategickou silnici v rámci své expanze. Když obsadili celé údolí, zavládl v něm římský protektorát. Když Římané odešli, zůstala tu po nich trvalá památka - silnice, která znamenala pro údolí prosperitu. Vedla z Chiavenny do švýcarského kantonu a různě se větvila přes průsmyky Spluga, Maloja a další. Po pádu římské říše vtrhli do údolí nejprve germánští Alemáni, po nich Byzantinci a Frankové. Ti se chvíli o území přetahovali s Langobardy, které zpacifikoval až Karel Veliký. Po jeho smrti se údolí postupně stalo součástí milánského vévodství a město Chiavenna si prosadilo nezávislost. V 16. až 18. století patřila Valtellina švýcarskému kantonu Grabünden. A právě v té době dostalo údolí jméno, které je dnes spojeno s místním vínem - Veltlín. Na konci 18. století bylo opět připojeno k Itálii a hovoří se zde rétorománsky, německy, lombardsky a italsky. S údolím je spjato jméno známé osobnosti - Giuseppa Piazziho. Tento muž se nejprve stal knězem, potom vystudoval matematiku a nakonec astronomii. A objevil planetku Ceres, nebeské těleso mezi Marsem a Jupiterem.

Mystika a podivná zjevení

Domovina tajemného starověkého národa Rétů, a později kultovní místo Keltů, je odnepaměti opředena mnoha legendami, mýty a pověstmi. Po staletí se to tu hemží vílami, skřítky, divoženkami, čaroději, vlkodlaky, mýtickými zvířaty, bludnými kameny, prokletými křižovatkami a strašidelnými domy. A o zvláštní jevy není nouze ani dnes. Například u Ardenna se stále zjevuje muž s koňskýma nohama. Napřed je slyšet klapot koňských kopyt, pak se objeví muž divokého vzezření s planoucím pohledem v zarostlé tváři. Traduje se, že se kdysi dávno v malé vesnici narodil chlapec s atypickou deformací dolních končetin. Když vyrostl, nemohl nosit jinou obuv než na míru zhotovené bizarní dřeváky, které při chůzi vydávaly klapavý zvuk připomínající koňské podkovy. Své postižení snášel špatně, stranil se lidí, žil v lesích. Časem se stal nebezpečným. Číhal na osamělé ženy a pak je obtěžoval obscénními výkřiky a vulgárními gesty. Mnohem obávanější stvoření se vyskytovalo u Castione, říkali mu Zelený muž. Kdo jeho útok přežil, hrůzou nebyl schopen ho ani popsat. Mluvilo se o prokletí, o přeměně člověka na zvíře, která zůstala nedokončena. Podle popisu mělo stvoření přízračně nazelenalou barvu v obličeji a pokožku enormně pórovitou a bradavičnatou podobně jako ropucha. V lesích kolem Livigna se pro změnu vyskytoval bájný lovec. Byl to velmi pohledný muž, který za svého života dokázal očarovat všechny ženy a dívky. Bavil se tím, že do lesa nalákal ty špatné a zlé, proměnil je v laně a nechal přivázané u stromu. Byly tak vydány na pospas divoké zvěři, lovcům a pytlákům. Bezmoc, úzkost a strach změnily jejich povahu, domů se vracely pokorné a hodné. Lovec se prý také často proměňoval v lišku a tropil různé kousky pytlákům. Když zemřel, jeho duch zůstal v horách a do údolí prý posílá balvany a kameny, když je mu smutno. Proto všechny lišky a vlci úzkostně vyjí, než se tak stane. V údolí je řada starých domů, hradů a tvrzí, jež jsou plné duchů a nepokojných duší, které nenalezly po smrti klid. Ty nejzajímavější najdete v obci Chiuro, starobylé vesničce s etruskou a rétskou tradicí. Její turistickou raritou je nedaleká hora Valtellina Teglio s panoramatickou vyhlídkou. Cesta na  ni byla vyhodnocena jako nejkrásnější přírodní stezka v Evropě. Vesnice leží na trase původní starověké silnice, která byla ještě v 15. století hlavní dopravní tepnou údolí, a najdete tu například pověstmi opředené opuštěné renesanční sídlo Casa Cilichini. V něm to prý vždy „žilo“ i bez lidí. V krbu stále plápolal oheň, v kuchyni se vařila polenta a kolem obcházela černá kočka. Když si dům pronajala místní rolnická rodina, děly se tu další neplechy. V noci řinčelo nádobí z kuchyně, ozývaly se kroky a hlasy, otevíraly a zavíraly dveře, slyšet bylo i koňský povoz a ržání koní. Nájemníci tu dlouho nevydrželi. Majitel sídla dospěl k názoru, že v domě setrvávají duchové původních majitelů šlechtického rodu Cilichini a vadilo jim, že dům pronajal neurozeným lidem. Přítomnost černé kočky  znepokojovala celé okolí, šířily se zvěsti a fámy. Nejvíc se uchytila povídačka o tom, že poslední dva majitelé sídla zemřeli v momentě, kdy do domu skočila otevřeným oknem černá kočka a oni už nikdy nevyšli ven… Dalším ukázkovým domem duchů je stará vila v blízkosti vinic u obce Ponte. Výroba a vývoz vína byly páteří místní ekonomiky, proto byly krádeže hroznů velmi přísně trestány. Když dávný majitel zjistil, že mu na vinicích řádí zloděj, začal úrodu hlídat. Chytil při činu mladého chlapce. Ten byl tak vyděšen, že se přiznal ke všem krádežím a rozlícený majitel vinic ho probodl srpem. Návštěvníci vinice teď mohou občas vidět spršku kamenů, které jakoby někdo házel z vily. Kameny nikoho nezasáhnou ani nezraní, ačkoli je jich hodně. Nikdo to nedokáže vysvětlit. Povídá se, že duch majitele - vraha - je stále ve vile a tímto způsobem dopředu varuje každého, kdo by chtěl krást jeho víno. 

Jana Zapletalová

Foto: www.bormio.eu

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2199873
DnesDnes109
VčeraVčera541
Tento týdenTento týden3375
Tento měsícTento měsíc9623

Partnerské weby