Rozsáhlý komplex monumentální osmanské pevnosti v srbském Niši se řadí mezi nejzajímavější památky na území jihovýchodní Evropy. Vysoké strohé hradby a impozantní ústřední brána dodnes vzbuzují respekt. Hlavní vstup se výstižně nazývá Stambol kapija.

Záhadná svatyně

Tam začínala komunikace, která přes Sofii pokračovala napříč Balkánem až do metropole na Bosporu. K jihozápadnímu okraji pevnosti se těsně přimyká areál autobusového nádraží a sousední ohromná tržnice. Tady se za pestrou spletí stánků, budek i pultů schovává Bělehradská brána – Beogradska kapija. Ta nyní úplně ztratila svoji původní funkci a zůstala dočista zaslepena, izolována a odstřižena od okolí.

Kousek vedle, kde se pevnostní zeď láme do tupého úhlu, překrývá kamenné kvádry béžového zdiva bílý vápenný nátěr a do zubu hradby je instalován nízký jednoduchý přístřešek. Ozdoben je šlahouny umělých květin. Ve vybetonované zemi pak zeje mělký pravidelný výkop vyplněný hlínou. A všude kolem se zvedají vázy i obyčejné nádoby zaplněné pestrými kyticemi. Celý prostor nese pietní ráz a současně je prostoupen podmanivým nábojem svatyně s nánosy vosku po vyhořelých svíčkách.

Služka si „zalétla“ do Mekky

Je nasnadě, že se to tu hemží mysteriózními příběhy. A jak to již na temperamentním Balkánu chodí, pověsti se tady dělí do dvou větví – křesťanské a islámské. Obě jsou ale stejně působivé.

Hrdinkou první verze je cikánská služebná v zámožné turecké domácnosti. Mladá služka vyznávala pravoslaví, tudíž se nemohla oficiálně modlit pod střechou panského domu. Zbožná dívka si ovšem pro tento úkon vyčistila místnost, která zrovna není dvakrát posvátná – a to klozet. Jednou se hospodář odebral na pouť do Mekky a služka se nabídla, že mu do daleké Arábie přinese mísu se sladkou chalvou, kterou právě připravila hospodářova manželka. Ta se však vůči nápadu posluhovačky ostře ohradila a považovala jej za nesmysl. Ale chytrá dívka využila krátké nepozornosti domácí paní, popadla plnou mísu dobroty a s ní vylétla z domu ven. Když přilétla do Mekky, její pán se zrovna modlil uvnitř mešity. Služka tedy nepozorovaně položila podnos za jeho paty a zmizela zpět. Hospodář byl mile překvapen, když za sebou posléze spatřil svoji oblíbenou pochoutku naservírovanou na bohatě zdobeném rodinném podnosu se stříbrnou poklicí. Po návratu domů si bohabojný hospodář nechal nastoupit veškeré služebnictvo a jednomu po druhém předával dary. Když přišla řada na cikánku, pán domu ji vyzval, aby přistoupila blíže. Tušil, co se odehrálo. Upřímně ji obdaroval drahocenným podnosem, na němž mu přinesla lahodnou chalvu. V ten okamžik se služebná vznesla a oknem odlétla do temné noci. Hospodář na ni zavolal: „Zaj´de, badži!“ Zaj´da (či Zaj´de) je lokální tvar jména Zahida, jehož význam někdy bývá vysvětlován jako „oddána bohu“. A „badža“ zase znamená domácí posluhovačku.

Mladou cikánku už nikdo vícekrát nespatřil, pouze u Bělehradské brány se našel její ztracený pantoflíček.

Muslimská verze je smutná

Muslimská verze taktéž hovoří o dívce Zahidě, původně sirotkovi, který vyrůstal v bohaté turecké rodině. I tu se pán domu odebral na stejnou pouť. Jednou zvečera, bezprostředně před vyvrcholením Ramadánu, uslyšela dívka zvláštní vnitřní hlas. Otčím ji na dálku prosil, aby mu přinesla nějaké sladkosti. Schovanka mu vyhověla a ještě za tmy se s krytou kovovou mísou plnou dobrůtek vydala na dalekou cestu. Nicméně hned na počátku si popletla směr a chybně vyšla ven Bělehradskou branou. Této noci navždy zmizela. Jen za branou lidé následujícího dne objevili její pantofle.

Některé indicie prý naznačovaly násilný trestný čin a nerovný zápas dívky o svoji čest. Sotva se otčím vrátil z poutě, okamžitě se sháněl po své schovance. Vzápětí mu manželka se slzami v očích vysvětlila, co se přihodilo. Poté vyděšený otčím vytáhnul z rance jejich rodinnou mísu, kterou zrána bezprostředně po ramadánském Bajramu našel uvnitř svého pokoje.

Podivná záře nad turbou

Obě verze legendy nakonec společně vyústí do strhujícího finále. Tam, kde byly nalezeny pantofle, chtěli niští Turci zbudovat čisté Zahidě na památku symbolický hrob. Tedy přímo turbu – honosné mauzoleum s kupolí. Třikrát se ji marně pokoušeli dokončit. Avšak turba se třikrát sama od sebe zbortila. Staří niští Cikáni byli přesvědčeni, že Zahida si přeje, aby ji raději slunce hřálo a kapky deště omývaly. A občas tu lze údajně v noci spatřit podivnou silnou záři.

O Zahidině turbě se už v druhé půli 17. století zmínil slavný turecký cestopisec Evlija Čelebi. Niští Cikáni považují Zahidu za svoji ochranitelku, patronku a v našem pojetí takřka za světici. Ona jim prý může vyplnit rozličná přání. Ať již jde o pomoc nebo kletbu. Obecně se k ní hlásila též část tamní muslimské komunity, která inklinuje k súfismu.

Svatyni s ulicí propojuje dlouhý úzký koridor stísněný mezi zadními trakty stánků a hradbou. Na přístupové brance se ale houpe robustní zámek. „Zrovna včera se tu konalo jejich pravidelné shromáždění,“ pověděla mi milá trhovkyně. „Otevřeno mívají už od rána.“ Škoda. Poprosil jsem ji, zda si mohu udělat pár snímků. Doma zjišťuji, že většina záběrů je rozostřena, tudíž zcela nepoužitelná. Vypadá to, že si Zahida nepřeje, aby ji cizí cestovatel zbytečně vyrušoval.

Jakub Hloušek

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2272451
DnesDnes108
VčeraVčera1235
Tento týdenTento týden3862
Tento měsícTento měsíc4700

Partnerské weby