Pětadvacátý leden roku 1971 je zapsán do historie Ugandy tím nejčernějším písmem. V tento den se totiž oficiálně v této překrásné africké zemi ujal vlády jeden z nejkrutějších diktátorů novodobých dějin - Idi Amin - a dlouhých osm let zde rozséval strach a smrt. Na počátku jeho života (narodil se v lednu roku 1928) nic nenasvědčovalo tomu, že se

v budoucnu může stát prvním mužem v zemi. Pocházel z velice chudých poměrů. Jeho otec vyznával muslimské náboženství, matka byla křesťanka, která se živila jako vědma. Malý Idi vyrůstal v době britské koloniální nadvlády. Britské vojenské jednotky mu prý učarovaly a on zatoužil stát se vojákem. Ovšem také boxerem v těžké váze. K tomuto sportu měl kromě nesporného nadání také fyzické předpoklady. Statný pořízek se sklony k surovosti. Vzděláním byl nedotčen, přesto se přihlásil ke 4. pluku královských afrických střelců. Po vyhlášení nezávislosti Ugandy v roce 1962 ovládl jeden z pluků a cestu ke kariéře měl otevřenou. S ministerským předsedou Miltonem Obotem se však příliš neshodl, a rovněž tak s prezidentem Freddym. Dalo by se říci, že Idi Amin dělal vše, aby získal neomezenou moc, což se mu za podpory jeho věrných povedlo. Stal se vrchním velitelem armády, dosáhl toho, že prezident uprchl do britského exilu a po několika letech se zbavil i Oboteho. A to způsobem velice podlým.

Kapacita věznic nestačila

Pětadvacátého ledna 1971 (když byl Obote na konferenci minsterských předsedů Commonwealthu v Singapuru) vtrhla ozbrojená jednotka vojáků do rozhlasové stanice Hlas Ugandy a překvapenému národu sdělila, že všechny pravomoci má v rukou jejich „vojenský kamarád“ generálmajor Idi Amin. Dlužno říci, že se na tento krok pučisté velice dobře připravili. Obsadili totiž všechny strategicky důležité objekty a Obote vyvázl jen tak tak. Domů nemohl, a tak byl vděčný za azyl v Tanzanii. Cesta k diktatuře pro Idiho Amina byla volná.

Nastalo doslova krveprolití. Všichni Obotovi přívrženci byli popraveni, mnoho z nich předtím krutě mučeno. Kapacity věznic přestávaly stačit, soudní procesy se prostě nekonaly. Občané Ugandy však kupodivu Idi Aminovi a jeho klice věřili a také zahraniční vlády uznaly jeho legitimitu. Uvítali ho v Buckinghamském paláci a skvělého přijetí se mu dostalo i v Izraeli. Člověku, který byl téměř negramotný. Jak se vyjádřil exilový ministr zahraničí Edward Rugumaya: „Nekonečná omezenost Idiho vede k tomu, že nenávidí vzdělání, vzdělané lidi a vzdělávací instituce.“

Vypsání řádných prezidentských voleb sice Idi Amin slíbil, ale brzy tuto myšlenku nakonec zavrhl a na diktátorském trůně se pevně usadil. Ekonomika moc nefungovala, zvláště zemědělství se ocitlo v hluboké krizi. Ale Amin si viníka našel, a to v podobě asijské komunity. Proto vydal rozkaz, že všichni Asiaté budou z Ugandy vyhnáni, neboť jsou to oni – bohatí, kteří jeho zemi vykořisťují.

Beze stopy mizeli i ti, o kterých předpokládal, že sympatizují s bývalým premiérem Obotem. Byly pořádány i veřejné popravy, které museli vyděšení Uganďané sledovat, přičemž smrt zastřelením patřila ještě mezi ty „lepší“. Mnohdy si oběť před popravou zažila neuvěřitelná muka. Výjimkou nebyla ani amputace končetin nebo genitálií a nešťastníka pak nechali vykrvácet v krutých bolestech.

Pomohl jen Kaddáfí

Že byl Idi Amin psychopatický šílenec, muselo být jasné každému, kdo se ocitl v jeho blízkosti. Krutosti mučení přesahovaly všechny myslitelné představy. Například nechal své oběti nastoupit do řady, prvního přinutil lehnout si na zem a druhý v řadě mu musel rozbít hlavu kladivem, načež si sám musel lehnout, aby ho stihla stejná smrt.

Negramotný boxer však sám musel vytušit, že diktátoři končívají zpravidla špatně. Ve snaze vyděsit vlastní občany začal obviňovat sousední Tanzanii z toho, že se pokouší Ugandu napadnout. Zvolil si k tomu metodu provokace – vysílal své vojáky přes hranici, aby tam zabíjeli. Tanzanskému prezidentovi Josephu Nyerere došla trpělivost v dubnu roku 1979 a podnikl do Ugandy invazi. Amin se velice zalekl a domáhal se pomoci od ostatních afrických států. Ovšem bez výsledku. Zareagoval pouze libyjský Kaddáfí, ale to již bylo pozdě, jeho intervenční jednotka o síle 1 500 mužů nic nezmohla.

Uganďané jásali nad skutečností, že se zbavili nenáviděného diktátora, a Idi Amin se snažil ze země dostat. Kupodivu se mu to zdařilo a na nějaký čas se po něm slehla zem. Kaddáfí mu pak poskytl azyl na celých deset let. Posléze se afrického řezníka „ujala“ Saudská Arábie, poskytla mu dům v přístavu Džidda a k tomu nezanedbatelnou apanáž. Vrah ugandského lidu dožil v klidu a pohodlí a zemřel 16. srpna roku 2003.

LENKA STRÁNSKÁ

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2277854
DnesDnes389
VčeraVčera576
Tento týdenTento týden2309
Tento měsícTento měsíc10103

Partnerské weby