0702osudne 1Koncem roku 1907 navrhl při večeři lord Pirrie Josephu Bruce Ismayovi z britské rejdařské společnosti White Star Line potvrdit tradici firmy - známou pod sloganem „Raději komfort než rychlost“ - a postavit největší loď světa, kterou už tehdy pojmenovali Titanic. V praxi to

znamenalo loď dlouhou 260, širokou téměř 29 metrů, s výtlakem 52 310 tun a ponorem 10,54 metru.

Místo úspěchu šok

Vše se zdařilo, a pak přišel 14. duben 1912. O klidné noci se parník po srážce s ledovcem potopil. Stalo se tak na jeho první plavbě. Na palubě bylo 2 228 cestujících, mezi nimi přední světoví obchodníci, představitelé průmyslu, umělci a filmové hvězdy, ale především emigranti, kteří snili o novém životě v Americe. Titanic šel ke dnu a s ním i 1 513 cestujících...

Chyběl jeden lodní šroub?

Na rozdíl od ostatních klasických zaoceánských parníků, které mají čtyři lodní šrouby, měl Titanic jen tři. Byly schopné rozjet kolos na více než 20 uzlů za hodinu. Méně se ale myslelo na to, že Titanic bude potřebovat také manévrovat, lépe řečeno „brzdit“. A to se stalo podle všeho této lodi osudným a bylo zřejmě příčinou srážky s ledovcem. Posádka viděla ledovec na vzdálenost asi 300 metrů. Kdyby byl měl Titanic čtyři lodní šrouby, mohl být schopen zpomalit a ledovci se vyhnout…

Nedokonalé nýtování a doutnající uhlí

Ocelové pláty byly snýtovány hydraulicky nebo ručně. Celkem bylo potřeba upevnit kolem tří milionů nýtů. Používaly se hydraulické nýtovačky, někdy ale přišlo na řadu i ruční nýtování. Při ručním nýtování se však používaly železné nýty místo ocelových. Mezi pneumatickým a ručním nýtováním byl tedy kvalitativní rozdíl. Pevnost ocelových plátů byla snížena podle expertů o tři čtvrtiny. Nepotopitelnost lodě byla tedy jen čtvrtinová. Později se na veřejnost dostala informace, že pochybnosti o pevnosti ocelových plátů měl i sám její konstruktér. Během plavby také vzplálo v páté komoře uhlí. O boji s hašením požáru v podpalubí se cestující vůbec nedozvěděli. Jenže věc byla mnohem složitější. Uhlí totiž doutnalo v podpalubí ještě před vyplutím Titaniku.

Jaký rozkaz vydal kapitán?

Traduje se, že po oznámení lodní hlídky, že v blízkosti lodi je ledovec, vydal kapitán rozkaz „Chod zpět“ pro chod lodních šroubů. Podmořský průzkum prokázal, že přístroj na regulaci chodu parních strojů byl postaven na „Pomalou jízdu vpřed“. Možná, že kapitán povel skutečně vydal, ale ve strojovně už jej nestačili provést nebo jej vůbec neslyšeli, protože už bojovali o život. Kapitánův deník se nenašel.

Ledovec byl namodralý

Hlídka na lodi nepoužívala dalekohledy. Byla bezměsíčná noc a za takových podmínek nejsou stěny ledovce bílé, ale namodralé. Proto je hlídka nespatřila na vzdálenost 500 metrů, což by bylo stačilo k vyhnutí se ledovci. Během plavby se propojily zdánlivě nepodstatné okolnosti v tragický řetězec - ledovec, oheň a nezodpovědnost. Z tragédie se naštěstí zrodily nové bezpečnostní předpisy a nová pravidla pro vysílání SOS.

Zaúřadoval i osud?

Na konstrukci se podíleli i katoličtí přistěhovalci. Ocelové pláty dostávaly svá čísla. Byl označen také trup lodi, a to číslem 390904. Uvedené číslo zrcadlově přečtené ve vodě dávalo možnost v nich poznat rouhavé NO POPE, tedy česky - to není žádný papež. Měla už tato okolnost nějaký vliv na další osud Titaniku? Bylo už tehdy „zaděláno“ na osud? Kdo ví...

Petr Vokáč

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2202603
DnesDnes581
VčeraVčera540
Tento týdenTento týden2277
Tento měsícTento měsíc12353

Partnerské weby