0105světRusalky, lesní víly, divoženky. V některých pověstech vystupují tato zjevení jako dobré duše, jinde jsou symbolem strašné smrti. Lesní víly jsou opravdu neurčité paranormální jevy: Někdy se zjevují tančící na mokrých loukách a močálech o půlnoci, podruhé za bílého dne. Občas na louce nebo

ve větvích stromů a letních keřů rozvěsí své bílé prádlo, šátky a pleny. Jejich těla jsou většinou průhledná, jakoby utkaná z lesní mlhy, mají dlouhé vlající stříbřité vlasy. Pokud by se k nim člověk přiblížil moc blízko a dostal by se do jejich středu, utančily by ho ve smrtícím kole. Někdy pomohlo, když jim nebožák nabídl kus chleba, který doopravdy milovaly. Tedy pokud ho měl aspoň kousek někde po kapsách.

Staroslovanské kvasy

To se stalo třeba v lese Kvásek, na dohled záhadného hradu Zbiroh na Plzeňsku. Svědčí o tom i jeho jméno, které dostal po starých pohanských slavnostech na počest rusalek, jimž říkali staří Slované kvasy. Dodnes se v okolí udržela pověst o třech sestrách, což je jakási varianta přemyslovské legendy o sestrách Tetě, Kazi a Libuši. Nejmladší sídlila na Kvásku, prostřední v sousedím lese Háj a nejstarší, která stejně jako Libuše vládla věšteckým duchem, na místě zvaném Doubravka. Tady kdysi byly tvrz a osada.

Dobrá rada od prabáby

Zajímavou obranu proti utancování k smrti použil berounský chalupník, který potkal bludičky v obávaném lese Na Veselé, ležícím na hřebeni severovýchodně od Berouna. Kolem jedenácté dopoledne dorazil na rozcestí U obrázku a ke svému úžasu narazil na dvě divé ženy, jak tančí v kruhu. Než se vzpamatoval, vzaly ho mezi sebe a bylo zle. Podávaly si ho a brzy už byl na pokraji sil. V poslední chvíli si vzpomněl na radu od své prabáby a rychle obrátil naruby levou kapsu u kalhot. Magické vílí kolo se okamžitě rozpadlo, chalupník na nic nečekal a na vratkých nohách se odpotácel pryč.

Divoké a nebezpečné bakchantky

Podle některých záhadologů se v případě víl (toto slovo ve staročeštině znamenalo bláznivé či posedlé) jednalo původně o členky tajných, kvůli nástupu křesťanství pečlivě skrytých, a přežívajících uctívačů pohanských kultů. Mělo jít o jakousi slovanskou obdobu orgastických ženských sekt, kterým se v antice říkalo mainady nebo bakchantky. Ty se o svátku řeckého boha plodnosti Dionýsa vydávaly do lesů, kde se také oddávaly vířívým kolovým tancům a opíjely se vínem smíchaným s přírodními drogami (včetně jedovaté obilné plísně námelu). Díky tomu se dostaly záhy do extáze, ve které necítily hlad, žízeň, zimu, horko, bolest ani únavu, jen sexuální vzrušení. To často přerostlo v agresivitu a v tu dobu běda bylo mužům, kteří se ocitli v jejich blízkosti. Dopadli by asi stejně jako slavný antický básník Orfeus, kterého tyto lesní víly roztrhaly na kusy. Část badatelů se domnívá, že takové sekty byly i v Čechách a právě likvidace jedné z nich vedla ke vzniku legendy o dívčí válce.

Svátek ochránkyň pramenů

Později ale byly víly nahrazeny rusalkami, jejichž jméno (ruslo) ve staroslovanštině znamenalo vlhká země, okolí vody nebo povodí. Rusalky, stejně jako víly, byly průsvitné a mlžné, šlo o jakési příbuzné antických nymf. Byly to ochránkyně pramenů a studánek a měly dokonce i svůj svátek – rusálie (slavil se vždy na červnové letnice). Na Balkáně se tyto slavnosti udržely nejméně do 11. století, jak vyplývá ze starosrbské Savinovy kroniky, ve které jsou podrobně popsány „rusalné hry“ u studánek, kde tyto paranormální jevy hrály na housle, bubny a píšťaly a zpívaly „běsovské“ písně.

Jde o biochemické procesy?

Badatelka paranormálních jevů Dana Cihelková popisuje tyto přízraky jako proces vytváření magnetických polí skrze metabolické a další biochemické procesy, které vyzařují do okolí. Při pozvolném odumírání organismu se tato pole odpařují, slábnou a mizí. Při náhlém zániku buňky ale zůstane v prostoru její neviditelný energetický otisk, stopa. Tato pole se po nějakou dobu volně pohybují, jsou unášena zemskými silovými proudy. Podle Dany Cihelkové se tyto „animální síly“ snaží doplnit onu unikající energii tak, aby byla v přírodě zachována rovnováha. Protože už ale nemají vlastní tělo, ze kterého by mohly čerpat, přisají se jako klíšťata ke každému živému tvoru, na kterého narazí. Každopádně naši předkové měli o lesních vílách svou představu a dobře věděli, proč se v jejich teritoriu chovat s nejvyšší úctou a pokorou. A ty se jim mnohdy i v dobrém odvděčily.

Petr Blahuš

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2204046
DnesDnes336
VčeraVčera499
Tento týdenTento týden3720
Tento měsícTento měsíc13796

Partnerské weby