Blíží se datum narození mojí maminky, která zemřela před šesti lety. A mě probudil nedávno tenhle velmi niterný sen: Stojím v maličkém pokojíku, který mám i v re álu navždy spojený se dvěma posledními roky maminčina života u nás v domku. Z pokoje, kde je nízko posazené okno, je krásný výhled ven do zahrady a na malou dřevěnou chaloupku, kde má manžel dílnu. Stojím a zasněně hledím tím směrem, když tu vidím drobnou postavu, která právě ke stěně dřevěného domku (docela s námahou) přistaví veliký nažloutlý umělohmotný barel. Postava je otočená zády a právě ten sud pečlivě přikrývá zeleným igelitem.

Pomaloučku strany obaluje a já už něco podobného někdy viděla! Potom stojí a starostlivě se rozhlíží kolem, ale já ji vidím pořád otočenou zády ke mně. Mhouřím oči a zaměřuji nedočkavě pohled tím směrem. Přibližuji svůj obličej až ke sklu okna a slyším se, jak nahlas říkám: „Kdo to je? Panebože, ne, vždyť to je moje maminka!“ Má na sobě (jako mívávala) černé kalhoty pečlivě nažehlené do puků, béžový teplý svetr a na hlavě šátek. Stále nedočkavě vyhlížím a bedlivě sleduji každý její drobný pohyb, jestli se náhodou nepletu?

Pořád jí nevidím dobře do tváře, neboť ji po stranách zakrývá šátek. Ještě vstupuje do dílny, takže zase nevidím, o koho jde, jen tuším. Zvláštní je, že si i ve snu uvědomuji, že tady maminka už není, jsem ale strašně nedočkavá, cítím radost, že ji zase smím uvidět. Zároveň s radostí však jasně vnímám ohromnou pokoru. Vychází z dílny tak nečekaně, že zase nezahlédnu tvář. Ale ta gesta tak dobře znám! Takhle vždycky postávala, starostlivě se rozhlížela kolem, co je ještě a kde třeba udělat. Náhle se otáčí tváří a já radostně vykřiknu: “Mami, jsi to ty?“ Přichází usměvavá až úplně k oknu a já s dlaní položenou na skle mám úplně vykulená očiska a radostně na ni z pokoje přes okno křičím: „Maminko, ty jsi za mnou fakt přišla?“ a ona s takovým až rošťáckým výrazem (ten dobře pamatuji z dětství) říká: „Ano, ano, děvečko, já přišla.“

„Maminko, počkej, já si tě honem vyfotím, to mi Luďa nebude věřit, že jsi tu byla. Mami, nikam nechoď“. Cítím, jak se ukrutně bojím, že mi zase zmizí. Ruce se mi třesou, manipuluji co nejrychleji s mobilem, na jehož displeji se mi stále dokola objevuje: „Vaše paměť je plná, odstraňte některou položku.“ Bojím se, hrozně se bojím, že ji nestihnu vyfotit a slyším, jak za oknem říká starostlivě: „Prokristapána, to je ale zima!“ Jenže náhle, ani nepostřehnu jak, maminka stojí přímo přede mnou a shovívavě pozoruje, jak se pokouším zaměřit na její šťastnou tvář a vyfotit ji. Zmáčknu tedy konečně spoušť a slyším, jak to v něm divně zachrastilo. Přitom se stále dívám mamince do tváře a prosím ji, ať vydrží takhle stát, že to zkusím ještě jednou. A zase nic - fotografie je mlhavá, nepovedla se. Otáčím se do pokojíku a odhazuji mobilní telefon na zem (ale vnímám to gesto jen jako demonstrativní). Mobil se při dopadu mění ve skutečný fotoaparát s vysunutým hledáčkem a já se někde hluboko uvnitř zaraduji, že se fotka třeba povedla!? Rychle se obracím k mamince a ona rozpřáhne ruce, abychom se konečně přivítaly. Váhavě jí sahám na předloktí i dlaň ruky, abych zjistila, že JE z masa a kostí a znovu radostně vykřiknu: „Mami, ty jsi skutečná?“ Její kůže je pohmatově skutečná, teplounká, měkká. Pokývá moudře hlavou a utvrzuje mě, že ano, že se mi vrátila.
A z radosti mě popadá, vykročíme společně doslova tanečním lehkým krokem, odtančíme až do chodby. Tančíme spolu valčík, v dálce hraje andělská hudba. Sen končí tím, že mi maminka při tanci zašeptá: „Už jsi někdy tančila s duchem?“ Zmateně se probouzím, ještě cítím maminčinu náruč, nemohu se zbavit pocitu, že se mi to celé jen nezdálo, že tu opravdu byla. Dívám se na budík, je něco před půlnocí. Civím do světla lampy a slyším doznívající tóny valčíku.
Anna P., Hladké Životice
 

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2150029
DnesDnes320
VčeraVčera521
Tento týdenTento týden4297
Tento měsícTento měsíc17844

Partnerské weby