Divoký hon je závrať a smršť přízraků prvotního pralesa. Je nevypočitatelný jako písečná bouře v poušti. Je to oblak astrálních běsů, jenž se jednou za čas prožene velebným hvozdem a zanechává za sebou tíseň, strach a smrtelnou hrůzu. Jsou zde lovci, psi a zlověstní draví ptá ci, trubači troubí na zvířecí rohy a nepopsatelná děsivá monstra kvílí hladem. Divoký hon bere lidi, kteří měli tu smůlu, že se v neblahou chvíli toulali lesem. Jen ten, kdo včas padne tváří k zemi a nepohne se a nevydá hlásku, má šanci zachránit se. Divoký hon je zkrátka divokost sama…Chci vám vyprávět příběh o tom, co zažila letos v létě skupina účastníků jednoho magického semináře, který proběhl v nekonečných a divokých příhraničních lesích na severu Čech. Tyto lesy jsou skrznaskrz nasáklé atmosférou vypjatých emocí. To víte, sudety, lidé odsud odcházeli zatíženi bolestí a nenávistí. Kolik kleteb zde asi zaznělo? Kolik krutosti a utrpení poznamenalo tuto půdu, bor a jejich astrální paměť? Koncem války se tu prý ukrývaly zbytky německých armád.

Dle svědectví pamětníků - vzdávajíc se nalézali smrt. Zabily je kulky opilých ruských vojáků, kteří to brali jako zábavu. Taková už bývá válka. A to vše přispívá ke skutečnosti, že se tu ztenčuje hranice mezi tímto a oním světem. My měli příležitost přesvědčit se na vlastní kůži, že jsou okamžiky, kdy se tato hranice stává průchozí. Vraťme se však na samý začátek. Ve vzduchu jsou cítit kouzla, vnímáte je ve vůni hub, tlejícího dřeva, v síle vzlínající z mokřin. Kdo se bojí, nesmí do lesa. V tuto chvíli se ještě nikdo z nás nebojí. Les je sám o sobě posvátný, archetypální. Přistupuje-li adept magie k dílu konanému zde s náležitou úctou a respektuje vpravdě syrové a základní moci i mocnosti, je-li řádně vnitřně připraven, nemusí se strachovat. Máme nachystané dary, obětiny a magické zbraně. Nechceme jimi hrozit, ale vzdát hold „příchozím“. Navíc bytosti, které hodláme volat, jsou podstatou lovci a válečníci, více si budou vážit sobě rovných.

Náš Mistr dobře vládne „uměním“, své řemeslo má v malíčku. Na tuto chvíli jsme se dlouho připravovali, v rituálech se pohybujeme jako doma. Není tedy důvod k obavám. Je den před úplňkem, Mistr nejprve vysílá do lesů předsunutou výpravu s jediným úkolem: je třeba najít magický kruh. Místo, kde při nočním obřadu dojde k otevření brány. Některé sestry magické školy jsou jasnozřivé. A tak vedeni jakousi předtuchou nacházíme po pár kilometrech to pravé - kruh bez stromů o průměru asi 7 metrů, uvnitř coby oltář ční mohutný pařez porostlý houbami. Již nyní, za slunného dne, cítíme v kostech vibrace vyvěrající z temného lůna země a stoupající až kamsi k nebi, kde později zazáří hypnotizující kotouč Měsíce. Vracíme se, Mistr je spokojen, usmívá se a oči má plné očekávání.

Chystáme se do lesů, abychom povolali k našemu prospěchu duchovnímu i hmotnému samotného krále divokého honu i s jeho suitou, a byli tak konfrontováni bez servítků s nejsyrovější podstatou přírodních sil, se samotným vládcem a duchem hvozdu ve vší jeho primární a primitivní brutalitě, krvežíznivosti a živočišnosti. Pohlédneme tak do tváře sami sobě, neboť, jak píše Chesterton, v každém z nás se skrývá nakonec i temný muž z lesů. Takové jsou naše kořeny, tak nás prozřetelnost vyvrhla na tento svět. Konečně stojíme v kruhu, rozechvělí a plni očekávání, napjatě hledíme vstříc příštím okamžikům. Mistr ještě na chvíli mizí mezi stromy, aby se vrátil s rukama plnýma hub (přitom letos prý v tomto polesí vůbec nerostou). Pařez je pokryt svícemi, hoří jako pochodně. Zní bubínek a někdo zatroubí na roh. Mistr přichází za zvuku prastarého tibetského zvonce, je oblečen v černém hábitu a jeho hrdlo zdobí bílý kostěný náhrdelník s podivnou - jakoby soví - tváří. „Lovče, lovče!“ zní lesem volání a zaříkací slova. Slib mlčenlivosti nedovoluje uvádět podrobnosti, týkající se samotného rituálu. Co se však dělo dál?

Nejdříve přišel vítr - zcela reálný a fyzický, který jako vír obletěl několikrát dokola náš kruh. Po chvíli z toho větru začala znít divná vzdálená hudba, slyšeli jsme ji všichni. Pak přišel On. Pokud jsme v nitru věřili, že k tomu snad doopravdy dojde, nyní nás na kolena srazila reálnost té minuty, ve které jsme pocítili přibližující se zdroj neuvěřitelné síly. Takové síly, která bere dech. Cítili jsme, že tato moc k nám není nepřátelská, avšak přesto se dostavil i strach. Přirozená hlubinná bázeň, kterou by magik cítit asi neměl, která je však vlastní člověku a nevyhne se jí nikdo, kdo se poprvé setká s „nadpřirozenem“. Nastalo ticho a do toho ticha zazněly blížící se mohutné, těžké kročeje, jakoby obra, giganta, které se však nelogicky nepojily s praskáním větviček a chrastí, jichž bylo plné okolí. Nešlo jistě o žádné zvíře, nešlo o nic z této dimenze! V tuto chvíli jsme již neudrželi formu, náš kruh se prudce zúžil, jak každý hledal ochranu v bezprostřední blízkosti Mistra. Jen nemnozí zůstali v tranzu stát - ti pak vyprávěli o nesmírně lákavé písni, jež je volala ze světa běsů a krve, nočních přízraků vlajících ve vichřici spirituálního kurentu, ze světa nesmrtelných stromů a kouřících vnitřností. Mistr obřad ukončil. Co se stát mělo, stalo se. Nebylo možno dále riskovat zdraví méně zdatných či připravených adeptů.

Tak či tak, cestou zpět - až na konec lesa - nás těsně na hranici viditelnosti cosi sledovalo. Cosi, co si přálo být povoláno, ale s čím jsme se tento rok ještě neměli dost sil setkat přímo.
Čtenář ze severních Čech
 

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2123710
DnesDnes309
VčeraVčera888
Tento týdenTento týden4070
Tento měsícTento měsíc17203

Partnerské weby