Přízrak
Loni v srpnu jsem se účastnila natáčení pohádky pod vedením kamaráda, režiséra. Natáčení probíhalo v Adamově, na chatě Švýcárna. Už samo toto místo bylo pro některé z nás mystické. Děly se tam zvláštní věci, ale nejen tam. Procházeli jsme místa, kde se mělo natáčet, šlo především o jeskyně. Večer se náš „rejža“ rozhodl, že si půjdeme do jedné z jeskyní zazpívat posvátnou mantru óm. To, co se tam odehrálo, by vyděsilo mnohé z nás. Když ostatní začali zpívat, stála jsem naproti kamarádce a dívala se na ni. Měla hrůzou otevřené oči a dívala se na jedno místo, po tváři jí stékaly slzy. Snažila jsem se ostatní přerušit, zastavit je, ale marně. Martina viděla modrý přízrak a já něco šedého, podivný stín, který se plížil ven ze skal. Škubla jsem s Martinou a utíkaly jsme ve tmě lesem, cosi však vyběhlo za námi, netuším, co to bylo. Když se ostatní vrátili na chatu, smáli se nám. Večer jsme seděli a popíjeli v baru, kde se k nám přidal i personál. Barman začal vyprávět, aniž by věděl, co se nám přihodilo, že ve skále žije modrá paní, která se někdy ukáže i lidem, ale že je to pro dotyčné varování. Já pak byla celou dobu ve střehu, což si ostatní škodolibě vychutnávali. Domů jsem se z týdenního pobytu vrátila se špatnou náladou. Když jsem večer ulehla, přišel za mnou do pokoje můj pes. Díval se upřeně na stěnu, pořád na jedno místo. Mám ho naučeného, že když chce, tak si mě vytáhne z postele packou. Tohle také dělal a snažil se mě z postele dostat ven, ale já neměla ani v nejmenším chuť ho poslechnout. Tak si vedle mě lehl, kňučel a díval se na tu zeď. Jak jsem byla psychicky rozhozená, nevnímala jsem znamení kolem sebe. Psa jsem vyhodila z pokoje, abych mohla spát. Sotva jsem ale zavřela oči, tak mě někdo začal škrtit. Jsem přesvědčená, že to nebyl živý tvor. Házela jsem sebou a škubala se, bolel mě krk a vnímala jsem zvláštní kůži prstů, co mě škrtily. Nakonec se mi podařilo ty prsty odtrhnout, tím jsem si zachránila život. Dodnes nevím, co to bylo za temnou sílu. Od té doby už z krku nesundám své ochranné amulety.
L. M., severní Morava


Dodatek k Voynichovu rukopisu
Když vyšel článek „Skrývá Voynichův rukopis technické objevy?“ dodatečně jsem si uvědomil některé skutečnosti, které jsem předtím nevnímal a při rozhovoru se mnou nezazněly. Ale určitě stojí za zmínku. Doposud jsem v ničem, co jsem o Voynichově rukopise četl, nenašel jedinou zmínku, natož myšlenku, o zajímavých kořenech vyobrazených rostlin. Přitom kořen každé jedné rostliny je úplně jiný. To, že jsem část kořene pod květenou připomínající podkovy popsal jako brzdový a plynový pedál, ponechme nyní stranou. Silueta kořene má podlouhlý tvar, může připomínat ležící Sfingu. Ale mě v souvislosti s motorem napadlo úplně něco jiného. Každý motor by měl mít značku, s tím bude souhlasit každý. Když motor dostaneme do obrátek, zadní část kořene se odstředivou silou protáhne (na levé straně). Potom se tu nabízí silueta symbolu známé automobilové značky „Jaguár“. Jaguár je anglická značka a v souvislosti s rukopisem se vedou polemiky o tom, kdo je autorem rukopisu. Jedni se opírají o uhlíkovou metodu a vylučují anglické alchymisty Jonna Dee i Edvarda Kellyho. Vědecký pohled je jasný, ale když pominu uhlíkovou metodu jako takovou, jak lze vědecky vysvětlit schéma motoru v rukopisu? Nijak… Já se přikláním k názoru, že pisateli rukopisu byli právě John Dee a Edvard Kelly. Když říkám pisateli, nemyslím tím autory. Můj názor o vzniku rukopisu již znáte, jsem přesvědčen, že je starý 8000 let a za tím si stojím. O jisté hypotéze, že rukopis je starý přes 10 000 let píše v úvodní studii knihy „Voynichův rukopis“ Dr. Jitka Lenková (str. 122). Kniha vyšla na konci loňského roku. Po letech, kdy jsem s rukopisem pracoval, nebylo ani na jedné stránce tolik informací, jako je na této. Minule jsem tvrdil, že klíč k rozluštění písma je uložen v kresbách. Tentokrát to řeknu trochu jinak. Klíč k rozluštění písma je ukryt právě v této kresbě! Klíč k nastartování motoru. Musíte uznat, že to zní logicky. Logické by teď bylo, kdybych tuto informaci, kterou každý soudný badatel odmítne, zametl pod koberec a nechal si ji pouze pro sebe. Já jsem ale přesvědčen o opaku…
Jiří Sádovský


Vzkaz shora
Občas se mi dějí takové zajímavé náhody. Je to, jako když dostanete nápovědu, ukáže vám to, zda se ubíráte správnou cestou a podobně… Jsem například už pět let rozvedená. Nikoho jsem k sobě nechtěla a tedy ani nehledala, až letos na jaře mě tak nějak zase začali zajímat muži. A tak jsem se začala seznamovat. Z celé řady nabídek na inzerát, který jsem si podala, mi vyšlo několik kandidátů. Proběhla další vylučovací setkání a zbyli mi dva muži. Oba mi byli sympatičtí, nevěděla jsem, pro kterého se rozhodnout. Jeden je ze stejného města, jako já - Mirek, druhý bydlí v obci o 30 kilometrů dál, ten se jmenuje Pavel. Pořád jsem tak nějak pendlovala mezi oběma, přemýšlela, který z nich je ten pravý. A pak jsem jeden pátek cestou do práce našla na chodníku náušnici v podobě velkého srdce. Sebrala jsem ji a schovala do kabelky. Druhý den ráno jsem jela autobusem za Pavlem, a když jsme se blížili k zastávce, kde na mě měl čekat, hráli v rádiu písničku „Sbohem lásko, nech mě jít…“ Najednou jsem měla jasno. Pavlovi jsem se omluvila, zůstali jsme jen přáteli. S Mirkem trávím nyní veškerý svůj volný čas, a protože nám to klape, možná se v příštím roce i vezmeme!
Milada S., severní Čechy

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2202373
DnesDnes351
VčeraVčera540
Tento týdenTento týden2047
Tento měsícTento měsíc12123

Partnerské weby