Vzpomínky na minulé životy
Už jako malá jsem věděla, že není něco v pořádku. Začalo to tím, že se mi zjevovala bílá paní. Když jsem to řekla rodičům nebo sousedům, smáli se mi. Ale bílá paní mě hlídala, kam jsem se hnula, byla se mnou. Asi nejvíce se ale v mém vnímání okolního světa změnilo, když jsem opustila Ostravu, abych žila s přítelem v Děčíně. Naše idyla rychle skončila a já se vrátila zpět plná úzkosti, hanby a utrpení. Bláhově jsem si myslela, že tam u přítele kromě lásky najdu i pochopení a budu pomáhat lidem. A pak se začaly kolem dít podivné věci. Na své dceři jsem viděla, že nějak bledne, přestávala chodit do školy. Byla vegan a já si řekla, že ji nechám projít u odborníka regresí, aby se její duše uzdravila. Jenže dotyčná paní trvala na tom, že nejprve provede regresí mě. Dostala jsem se do roku 3200 před naším letopočtem a moje regrese byla dost bolavá. Viděla jsem se, jak chodím bosa po lávě, potom pouští, kde žili prapůvodní tvorové, po vodě, a pak jsem se dostala do života muže. Proto teď budu psát v mužském rodě. Pomáhal jsem léčit lidi, rozdával jsem jim duchovní informace, aby jim to přineslo spokojenost. Ale jeden z mých bratrů mě zradil a pomluvil u římského Césara. Vojáci mě neslavně vyprovodili za brány města. A lidé přede mnou začali zavírat dveře i okna. Měli všichni strach, až na jednoho člověka. Ten mi otevřel a dal mi ze džbánu napít vody. Do tváře mu však nebylo vidět, měl masku. A měla takové masky v mé regresi spousta lidí, asi abych je v tom současném životě nerozpoznala. Ale co vím, byl to Pavel a ne Jidáš, jak se praví v Bibli. Na druhý den pro mě přijeli vojáci, hodili mě na nějaký povoz a vyvezli na kopec. Připravili kůl, na který mě první den přibili za levou dlaň šestihrannými skobami a nechali mě tam celou noc viset za tu jednu ruku. Bylo to strašně bolestivé. Teprve až druhý den mi přibili i druhou dlaň a potom nohy. Krev tekla po mém těle, ale mě to nebolelo, protože má bolest byla utrpení za lidi. Řekl jsem jim - proč tohle děláte? Vždyť jsem vám chtěl jen pomoci. Byla to pro mě velká potupa, byl jsem zlý na lidi, co se kolem mě pohybovali. Všichni na mě koukali jak na nějaké divadlo, na které se těší. Pak odešli všichni pryč, bylo mi hrozně, vydechl jsem naposled a umřel až na druhý den v poledne. Mé tělo hodili na vůz jako pytel brambor a odvezli do jeskyně. Ta byla hranatá a na vrchu měla otvor. Tím nejdříve vletěla bílá holubice a za ní následně ďábel, aby se přesvědčil o mé smrti. Od té doby se u mě hodně věcí změnilo, můj život je jiný…
Čtenářka Libuše M. z Ostravy

 

Síla myšlenek
Když před několika lety srazila nezodpovědná řidička mého mladšího bratra na přechodu pro chodce, měl bratr při nehodě i trochu štěstí. Stalo se to v blízkosti nemocnice, a tak mu byla poskytnuta okamžitá lékařská pomoc. Neštěstí ale bylo větší. Bratr utrpěl rozsáhlá vnitřní zranění, hodně zlomenin. Lékaři mu vzhledem k jeho stavu nedávali moc naděje na přežití. Bojovali ale o jeho život, podstoupil četné operace. Když nám konečně po čase dovolili navštívit ho u jeho lůžka, bratra jsem nepoznával. Možná nás i vnímal, když jsme na něj mluvili, ale jeho oči vypovídaly o tom, jaká muka musí prožívat. Vysušené rty šeptaly jedinou větu: ,,Spalte mne, spalte mne." Seděl jsem kousek od něho, díval se. Před očima se mi objevovaly obrazy z minulosti. Vím, že je můj bratr bojovník. V mládí se dokázal doplazit po pádu ze skály k nejbližším domům vesnice, které jsou asi pět kilometrů vzdálené od místa, kde spadl. Měl dvojnásobnou zlomeninu nohy a byl podchlazen. A bojovníkem byl i v jiném slova smyslu. Snad nejvíce ze všech z rodiny bojoval proti mně, proti mému pití. V té době jsem ho nenáviděl. Teď jsem seděl u jeho lůžka, sledoval ty spousty hadiček, přístrojů, které mu pomáhaly. Dýchal, i když i dýchání mu asi dělalo problémy. V tu dobu jsem měl svou etapu pití dávno za sebou a spolu s abstinencí vstoupilo do mého života mnoho přátel. Pomáhal jsem jim a z JIPky jsem vykročil s jedinou myšlenkou: ,,Tak, a teď jste na řadě vy.“
Ještě týž den jsem obvolal všechny přátele, jejichž čísla jsem měl uložená v mobilu. Když jsem kohokoli z nich potkal ve městě, každého jsem prosil: „Můj bratr bojuje v nemocnici o život, mysli na něj, i když ho neznáš.“ Telefonicky jsem zapojil snad celé rodné Slovensko. Po několika operacích se časem začal zdravotní stav mého bratra rapidně zlepšovat. Lékaři přidávali procenta naděje na uzdravení. Když jsem bratrovi po pár měsících říkal o tom, jak jsem obvolával své přátele s nadějí, že mu energie jejich myšlenek a modliteb pomůže, tak mne šokoval svou odpovědí, neboť pravil: „A já se divil, proč se mi tak ulevilo.“ Bratr je od nehody v invalidním důchodu. Žijeme daleko od sebe, ale někdy zvláštně vnímám jeho obavy, když se neohlásím třeba několik týdnů.
Marian Ž., Loděnice

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2203291
DnesDnes80
VčeraVčera594
Tento týdenTento týden2965
Tento měsícTento měsíc13041

Partnerské weby