Máňa
Před 15 lety se mi stala příhoda, kterou si dodnes pamatuji, jako by se stala včera. O denních horoskopech v novinách se říká, že jsou tak akorát pro zasmání a pro pobavení. Ale můj příběh je důkazem toho, že to až taková pravda není. Mně se z jednoho našeho známého bulvárního deníku splnila denní předpověď do slova a do písmene. Pracovala jsem jako prodavačka nábytku, o polední pauze jsme si vždy já, šéfová a náš skladník Jirka pročítali noviny. Nevynechali jsme ani horoskopy, které nám říkaly, co nás čeká a nemine ten který den. Narodila jsem se ve LVU a tam stálo, že mě navštíví nezvaný host a já ho budu muset, ač nerada, vyhodit. To u mě nepřipadalo v úvahu, návštěv a známých ke mně chodilo hodně, často i nezvaných, ale nikdy jsem nikoho nevyhodila. A tak jsem svůj horoskop přešla úsměvem. Z práce jsem se toho dne vrátila jako vždy k večeru. Doma na mě čekal přítel, který mě občas poctil návštěvou. Bydlel v Českých Budějovicích, zatímco já v Českém Krumlově. A jako každý den jsem po večeři zaběhla k mamince, která bydlela přes ulici. Donesla jsem jí nějakou sladkost, chvíli jsme si popovídaly a zase jsem běžela domů. Přítel se díval v obýváku na televizi a já zatím umyla a utřela nádobí. Než jsem se vrátila k němu do pokoje, zaslechla jsem nějaký velký šramot v předsíni. Myslela jsem, že jde za mnou do kuchyně, ale bylo ticho. Tak jsem na něj zavolala, zda se něco děje. V tom slyším, jak tlumeným hlasem na mě volá - „Jano, pojď sem.“ Běžela jsem do pokoje, kde se k mému překvapení vedle přítele usadila oblečená do teplákové soupravy úplně cizí žena, která mě oslovila - „Ahoj, Jano.“ Slyšela, jak na mě jménem přítel volal. Nezmohla jsem se ani na slovo, neumím ani popsat vyděšenou tvář svého přítele a ani neumím popsat pocit, který mnou projel. To mi prostě moje hlava nebrala. Ani nevím, jakým zázrakem neznámá žena rychle opustila náš byt, netuším, co nám chtěla říct. Snad byla opilá či zfetovaná, snad někoho hledala. Ještě jsem ji chvíli pozorovala, jak od nás odcházela do tmy. Možná se ptáte, jak se k nám dostala do bytu. Když jsem se vracela od maminky, málo jsem zabouchla dveře. Nikdy se mi to před tím nestalo. Když se vrávorající žena do dveří opřela, ocitla se v naší předsíni. Bydlela jsem v přízemí panelového domu, obvykle jsem zamykala, ale ten den jsem to prostě neudělala. A tak se mi horoskop z novin vyplnil. Poprvé v životě jsem musela vyhodit nezvaného hosta z domu, přesně tak, jak to tam stálo. Ale tím ještě můj příběh nekončí. Uběhla nějaká doba, nic moc dlouhá, a já v televizi sledovala dokument od Olgy Sommerové nazvaný jednoduše - Máňa. Jaký byl můj úžas, když to byl příběh ženy, která nás tenkrát poctila svou návštěvou a mě i mého přítele tak strašně vyděsila. Dnes už bych se zachovala asi jinak, ale tenkrát mě únava (bylo pozdě večer) a úlek úplně vykolejily.
Čtenářka Jana, České Budějovice


Dobývání střední Evropy - vážně i nevážně
Prvním národem, na který Češi při svém putování za novým domovem narazili, byli Keltové. Zatímco oni, jako všichni Slované, byli muži svalnatí, dobře rostlí, jejich soupeři byli drobní, zrzaví a pihovatí. S výkřikem: „Nepřátel se nelekejme a na množství nehleďme“, na ně zaútočili. Určitě jim tenkrát pořádně vyprášili kožich a Keltové, kteří teď žijí až v dalekém Irsku, od té doby své děti ve školním dějepise učí: Až do vpádu zdivočelých východoslovanských Tatarů, kteří nás zákeřně napadli, jsme si v té střední Evropě žili jako v ráji, bohové stáli při nás. Nadarmo tenkrát naši předci neříkali: „Tu se máme tak dobře, že nám i pečení holubi létají sami do pusy“. Za dlouhých večerů se tam až do rána popíjela keltská whisky. To všechno vinou těch evropských pivních rekordmanů rázem skončilo. Museli jsme před nimi ustupovat až k moři. Tam jsme pokáceli stromy, vyrobili lodě a honem ujížděli pryč, když z dálky zazněl ten hnusný řev opilých agresorů. Tak jsme objevili ostrov, na kterém dodnes žijeme. S Čechy jsme se již nikdy nesetkali a jejich pokusy o přátelské podání ruky odmítáme… Další národy, které se Čechům postavily na odpor, byly tyto - Vandalové, Markomani, Gótové. Příslušníci těch prvních dvou, jakmile uviděli bojové nadšení nepřátel, na nic nečekali a vzali nohy na ramena. A Gótové? Prý chtěli do posledního muže bránit rodnou hroudu. Nejspíš se jim to podařilo, protože historici po nich marně pátrají. Jednoho dne zastavil praotec svůj lid, ukázal na malý kopeček v rovině a řekl, že z toho místa si obhlédne krajinu. Když se vrátil, nadšeně prohlásil: „To je ta země, kterou tak dlouho hledáme. Tu voda hučí po lučinách a bory šumí po skalinách, v sadech skví se jara květ. Zemský ráj to napohled, tady zůstaneme!“
Eda N., Ostrava


Test s polednicí
„U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo!“ Tuto báseň zná snad každý, kdo se ji ve škole naučil. Ale u dnešních lidí je už vidět jiný přístup ke strašidlům, než jaký měli naši předci. Někdejší lidé to brali vážně. Skutečně věřili na polednici, klekánici a další strašidla, zakazovali dětem dělat si z nich legraci, aby se strašidla neprovokovala. Ze zvědavosti, nakolik se názory změnily, jsem se začal vyptávat lidí a dětí, co si o tom myslí. Zda ta strašidla mohla být, zda se mohl odehrát příběh s polednicí, nebo se podle nich nic podobného nestalo. Na existenci polednice jako takové mi nekývl nikdo. Někoho to nezajímalo, ale hodně odpovědí zaznělo v tom smyslu, že sice polednice není, ale něco takového se stát mohlo. Takto se vyslovila většina, nicméně nic bližšího o tom nevěděli. Až jedna mladá žena přišla s vysvětlením. Dítě prý mohlo u matky vyprovokovat epileptický záchvat, tedy spustit neovladatelné jednání. Mimořádnou odpověď mi pak poskytli jedna žena a jeden muž. Prý to bylo jednoduché. Matka ve zlosti dítě zabila, následně pak pod tlakem svědomí omdlela. Když jsem se ptal, jak k tomu názoru došli, odpověděli, že jednoduše, podle situace v domácnosti. Z mé dotazovací akce vyplynuly dva body. Jeden v tom smyslu, že když se dětem předkládá báseň Polednice k učení, je na místě upozornit je na nebezpečí, že by svou nekázní mohly vyprovokovat zdravotní šok u svého pečovatele - rodiče. A druhý je ten, že podle toho, jak kdo odpoví, lze posuzovat jeho povahu. Rozdíly mezi vysvětlováním a chováním jasně ukazovaly na povahové rozdíly dotazovaných. Když jsem si to tak porovnal, vyšel mi z toho celkem spolehlivý psychotest.
Čtenář V. V., Světec

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2170090
DnesDnes104
VčeraVčera589
Tento týdenTento týden1340
Tento měsícTento měsíc16266

Partnerské weby