Jak najít ztracenou věc
I mně se stává, že občas něco založím a nemohu to najít. Mám ale speciálního pomocníka - svatého Antoníčka. Mí přátelé v Chorvatsku se mi vždycky smějí, protože oni ho tam nazývají Anton a moje pojmenování Antoníček jim přijde legrační. Přímo ve městě Šibenik je velká katedrála, tam je svatý Anton přímo pohřben v sarkofágu, prakticky nad ním chodíte. A já jsem to při návštěvě katedrály poznala, aniž bych to věděla. Udělalo se mi tam totiž v jednom místě najednou strašně zle, musela jsem pryč. Pro mě zkrátka platí, že po ostatcích svatých nesmím šlapat. Právě tam jsem si koupila malý cestovní růženec, protože svatý Antonín je ochránce těch, co cestují, a kromě toho je to i patron ztracených věcí. Když něco hledám, poprosím jen: „Svatý Antoníčku, pomoz mi to nalézt.“ A do pár sekund to obvykle mám a funguje to i dalším lidem, jak mám ověřeno. Nedávno jsem ale cosi nemohla najít ani po prosbičce, bylo to komplikovanější. Tak jsem si vzala do ruky ten růženec a chodila jsem s ním po bytě. A to si pište, že jsem díky růženci, který skvěle zastoupil funkci kyvadla, našla, co jsem hledala!
Ilona R., Praha

Kostel Ježíšův
Psal se rok 1707, skončila doba temna na Těšínsku, doba kdy evangelíci neměli své kostely a náboženství protestantské bylo zakázáno. Toho roku se podařilo prosadit částečnou náboženskou svobodu a na důkaz úmluvy tehdejší císař s vládnoucím šlechtickým rodem na Těšínsku dovolil postavit první protestantský kostel. Legenda vztahující se k tomu praví…
Evangelický národ se již nemusel potají scházet v lesích a v odlehlých horských místech, aby naslouchal božímu slovu. Děti evangelíků už nebyly násilím odebírány rodičům a násilím rekatolizovány v klášterech. Evangelický lid horlivě debatoval, kde by mohl být kostel umístěn. Názory se různily, shoda byla pouze v tom, že by měl stát v hlavním městě knížectví. Nebylo jednoduché zvolit správné místo. Tehdejší kněžna, moudrá žena, věřící v Boži vůli, dohady vyřešila následujícím rozhodnutím. Zavolala si k sobě nejzdatnějšího lukostřelce z těšínského vojenského oddílu a řekla mu: „Vážený vojáku, ve tvých pažích je osud výstavby božího chrámu - kostela Ježíšova. Vezmi svůj luk a jeden šíp. Vyjdi na věž piastovskou a vystřel šíp do nebe, nechť Bůh rozhodne, kde založit chrám příměří mezi katolíky a evangelíky, aby konečně tyto dva náboženské tábory mohly žít v míru, bok po boku v našem knížectví.“ Lukostřelec byl nervózní z úkolu, kterým byl pověřen, ale splnil své poslání. Vystoupal na věž tyčící se nad Olzou, uchopil luk, šíp opřel o tětivu, napnul ji, zamířil do nebe a v duchu si řekl: „Nechť se děje vůle tvá, velký Bože.“ Vystřelený šíp vzlétl vysoko do oblak a zmizel z dohledu střelce i přihlížejících. Pak ho kněžna zahlédla, když padal k zemi. Podle směru jeho letu odhadli, že dopadl někde u vyšší brány do města Těšína. Hned se tam všichni zúčastnění rozjeli a šíp nalezli zapíchnutý u vyšší brány (dnešní území polského Těšína) vedoucí do Těšína. Tak bylo zvoleno místo chrámu, který se tu dodnes pyšně tyčí. Kostel se stal symbolem naděje a víry všech evangelíků z celého knížectví. Ti každou neděli neváhali překonávat desítky kilometrů, aby mohli naslouchat kázání v kostele. A kostel sehrál důležitou roli i v životech evangelických vojáků za první světové války, například v životě učitele Pavla Kotase. Byl to syn sedláka z Oldřichovic, který vystudoval na polského učitele a toto povolání vykonával na školách v Třinci a Bystřici nad Olší. Jeho vzdělání stálo rodiče mnoho, ale Pavla povolání naplňovalo, chtěl být tím nejlepším učitelem, aby se odvděčil rodičům. Na podzim roku 1914 byl povolán do Rakousko-uherské armády, aby bojoval za císaře pána v Rusku. Před odjezdem na frontu čekal Pavla těžký vojenský výcvik v těšínských kasárnách, které se nacházely a nacházejí nedaleko pod kostelem Ježíšovým, do něhož pravidelně každou neděli s rodiči a sestrami jezdíval. Kostel se pro něj stal nadějí na přežiti stejně jako psaní deníku, s nímž začal v den příjezdu do kasáren a pokračoval i na frontě. Vraťme se do doby výcviku. Každou neděli, kterou měl volnou, zašel do kostela naslouchat slovům písma svatého. I přes den, když měl chvilku, šel se pomodlit do kostela. Než nastal čas odjezdu na frontu, pevně si zaznamenal v srdci atmosféru kostela i písně znějící v chrámu. Na frontě byl svědkem drastických situací, v boji přicházel o známé, kamarády i cizí spolubojovníky. V těžkých dobách mu víra dávala naději. V dopisech sestrám i rodičům popisoval hrůzy války ve vzdáleném kraji, vzpomínal na své dětství, příbuzné a na chrám Ježíšův. Z ruské fronty se již do rodných Oldřichovic nevrátil. Zůstala na něj jen vzpomínka v podobě deníku a jména vyrytého do památníku v Oldřichovicich na hřbitově, byl jedním z mnoha padlých.
Čtenářka Dája z Třince

Vodníci
Reaguji na článek Kam zmizeli vodníci. Ve skutečnosti nezmizeli, jen lidé ztratili schopnost je vidět. Jsou jiného druhu hmotnosti, patří do skupiny bytostných, odlišné od naší skupiny duchovní. Běžně teď vnímáme jen jedince stejného druhu, jen lidé, kteří si uchovali schopnost jasnozřivosti, je vidí i nadále. Kromě vodníků jsou bytosti vzdušné. Vzdušní mají modré zabarvení, jsou vysocí a štíhlí. Bytosti ohně jsou rudé atd. Bytostných je bezpočet. Bez nich by člověk na Zemi nemohl existovat. Dávají nám vše, co potřebujeme k životu. Čistí vodu, vzduch, pomáhají vyživovat zářením stromy, rostliny… Díky nim máme co jíst, jsou to mistři ve svém oboru. My jsme je zato odsunuli do říše pohádek. Dříve se lidé od nich učili, nyní se planety, odkud byli odvoláni, rozpadají, zanikají.
Irena N., Napajedla

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2127836
DnesDnes18
VčeraVčera851
Tento týdenTento týden2623
Tento měsícTento měsíc21329

Partnerské weby