Na období od 22. února do 28. února
Přechodný chladnější čas petrské zimy, jejímž patronem je Stolování svatého Petra (22.2.), ukončoval ve staročeských kalendářích zimu jako takovou a od svátku svatého Matěje (24.2.), s nímž byla často spojována matějská obleva, nastávalo období, kterému se říkalo pozimek, jinak též předjaří. Z dalších pranostických dnů si připomínáme ještě svatého Gabriela (27.2.) a svatého Romana (28.2.).
Období od 22. února do 28.února můžeme rozdělit na dva odlišné úseky. V tom prvním, přibližně do 23. února, se v našich zeměpisných šířkách vyskytuje poslední fáze únorové zimy, která vrcholí zimou petrskou. V dalším úseku se však už obvykle objevuje matějské oteplení, někdy dokonce i výrazná obleva, která je spojována s nástupem předjaří. Petrská zima se dostavuje po tzv. juliánské oblevě a trvá do poloviny třetí únorové dekády. Její pravděpodobnost je však oproti jiným pranostickým obdobím v dlouhodobém průměru celkově nižší, neboť se vyskytuje s pravděpodobností kolem 57 procent. Přesto však neušla pozornosti pranostikám: "Den svatého Petra Stolování zimu ještě nevyhání. Svatý Petr vládne mrazem. Pokud je na Stolici svatého Petra zima, tak ještě dlouho potrvá. Je-li na svatého Petra nastolení mráz, bude mrznout ještě 14 dní. Do Petra není tepla." Velmi starý výrok z roku 1617 pak soudí, že pozdní mrazivé počasí může mnohdy ještě dlouho vydržet: "Jak tlustý a krutý mráz bude za noce před Stolováním svatého Petra, takový bude za 40 dní pořád." Číslovku 40 však nesmíme brát v úvahu zase tak vážně a doslova, neboť se i v jiných pranostických případech shodně využívá. Prostě si místo ní můžeme říci, že mrazy potrvají ještě poměrně dlouho nebo celou řadu dní.
Ve většině všech případů dochází kolem poloviny poslední únorové dekády k útlumu či k ukončení předchozího mrazivého počasí někdy až náhlým oteplením nebo i oblevou. Častou příčinou těchto povětrnostních zvratů bývá ústup řídící tlakové výše nad Evropou a nástup silného západního proudění, určovaného silnými poklesy tlaku vzduchu. Podle nejvýznamnější skupiny pranostik je začátek relativně teplejšího počasí označován jako matějské oteplení. V této souvislosti počítaly staročeské lidové kalendáře ke dni svatého Matěje s ukončením zimy a s nástupem ročního období označované jako pozimek, dnes bychom řekli předjaří.
V některých letech se však žádné významné oteplování dostavit nemusí nebo se také opozdí, přičemž potom platí výroky typické ještě pro zimu: "Na svatého Matěje (24.2.) každá myší díra se zavěje. Je-li na svatého Matěje mráz, tak ho ještě mnohokrát máš. Je-li na svatého Matěje mráz malý, je jich po něm hodně malých a pokud se dostaví mráz velký, přijde jich ještě množství velkých. Když svatý Matěj ledy neroztopí, budou si dlouho do dlaní dýchat chlapi." Většina svatomatějských výroků je však přece jen laděna spíše do předjaří: "Na svatého Matěje do závěje naleje. Svatý Matěj seká led a boří mosty. Svatý Matěj ledy láme a zimu tratí. Na svátek Matěje pije skřivan z koleje. Prší-li na svatého Matěje, bude se brzy síti. Matěje - k vesnu naděje. Svatý Matěj přivádí pozimek."
Předjarní optimismus, který se často touto dobou začíná mezi pranostickými výroky objevovat, však poněkud přiškrcují některé rozumové výroky, které se opírají o četné zkušenosti dávných hospodářů. Ti si byli velice dobře vědomi, že úrodnému roku prospívá zejména to, když vládne počasí přiměřené roční době a danému měsíci. Podle nich by tedy i zima měla zůstat zimou jak se patří až do konce svého vyměřeného času - tedy přinejmenším až do posledních únorových dnů: "Je-li mráz o svatém Gabrieli (27.2.), bývají žně veselé. Je-li na svatého Romana (28.2.) jasno a mrazivo, bude hojná úroda. Když studení větrové na konci února uhodí, moc obilí se na poli urodí."
Pranostiky se v životě národů objevují se stejnou samozřejmostí, s jakou se v naší krajině objevuje pramenitá voda. Ať zurčí svobodnou prózou či vázaným rýmem, jsou vždy věcně spjaty s praktickými postoji národa, vždy pod vlivem určitých přírodních a společenských podmínek, poplatných dané úrovni výrobních sil a vztahů. Je proto vysvětlitelné, že se někdy mohou odklánět od reálné, ještě nezvládnuté skutečnosti a prohřešovat se proti vývojově novějším výdobytkům lidského ducha a poznání. Obstojí však vždy svou zaujatostí, bezprostředností, autentičností, přímostí a nebo alespoň probouzející se, doutnající důvěrou, která často zaobluje i ty nejostřejší hrany zraňující nevědomosti. Pranostiky jako v zrcadle v sobě odráží prostor, strukturu a kolorit míst svého vzniku. Jsou tak přesvědčivými odrazy orosených rán, zpěvu ptactva, východů slunce i třeskutého bílého ticha anticyklonálních zim. Dá se tak říci, že pranostiky hovoří jazykem, jímž dokáže rozmlouvat jen člověk hluboce spjatý prací a láskou se svou zemí.
PAVEL KOVÁŘ

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2272343
DnesDnes1235
VčeraVčera634
Tento týdenTento týden3754
Tento měsícTento měsíc4592

Partnerské weby