Na období od 17. května do 23. května
Pokračují žofínské deště a přechodně se uplatňuje též čas isidorského jara, vztahující se k svátku svatého Isidora (15.5.). K dalším pranostickým světcům nyní patří ještě svatý Petr Coelestin (19.5.) a svatá Julie (22.5.).
Pranostiky po dlouhou dobu zajímaly jen kulturní historiky a národopisce, zatímco meteorology jen velmi málo. Jedni je tak řadili k lidovým příslovím a pořekadlům, druzí v nich zase viděli sice zajímavé, ale přesto jen primitivní pokusy o předpověď počasí. Na jedné straně proto pranostiky patřily k přehlíženým, na druhé straně byly v lidové meteorologii zase přeceňovány. To však nezabránilo jejich oblibě, zvláště na venkově u lidí, kteří se zabývali zemědělstvím. Proto se objevovaly každým rokem na stránkách lidových kalendářů a ročenek pospolu s údaji Stoletého kalendáře.
Pranostiky představují už od dávných dob pokus vážně vystihnout charakteristické a převládající povětrnostní situace a jejich následnost v pestrém rytmu počasí během roku. Dnes je již velmi obtížné najít jejich pravý význam, poněvadž pravé jádro poznání, získané prastarým pozorováním zkušených praktiků, je dávno zaváto a rušeno hustým nánosem pověr a nedorozumění, kalendářovými reformami i zásahy církevní vrchnosti. Také je někdy nesnadné rozhodnout, které výroky jsou naše původní a které k nám byly přeneseny z jiných oblastí. Nedořešených otázek se tak vyskytuje tolik, že pranostiky připomínají uzamčenou pokladnici, ke které se jen svízelně hledá správný klíč.
Dá se konstatovat, že ledovými muži v polovině května končí zima ve střední Evropě definitivně svoji vládu. A třebaže i později může docházet k několika dalším výrazným ochlazením, zvláště pak kolem 21. května, neklesá teplota příliš pod bod mrazu a tím není ochlazení pro vegetaci už tak nebezpečné, takže se mohou vysévat i teplomilnější rostliny. K tomu se též vyjadřují pranostiky: "Pominou zmrzlící, pominou mrazíci. V půli května je již zima za námi. Po Žofii - kuchařce zmrzlých, se vysazuje paprika. Svatá Žofie prosa zasije. Na Petra Coelestina (19.5.) se mohou již vysazovat ven okurky. Na Julii (22.5.) lny se sijí."
Zemědělci, zahrádkáři, lesníci a vodohospodáři po řadu let s nelibostí sledují, kdy po mírných zimách s malým množstvím sněhu, následuje velmi suché jarní období, takže deficit vláhové bilance bývá značný. Nejhůře na tom tradičně bývají oblasti na severozápadě pod Krušnými horami, které navíc leží ve výrazném srážkovém stínu a pak rovněž jižní Morava. Potřebné vláhové poměry se pak rovněž zrcadlí i v dávných pranostikách: "Je-li květen bez deště - schází to všude. Studený a mokrý máj - pak je v stodole ráj. Večerní deště v máji nám hodně sena a vína dají. Květen když chladný a vlažný, je pro sýpky, sudy blažný. Májová kapka platí nad dukát. Když se v květnu blýská, tak si sedlák výská. Je-li květen deštivý a chladný, rok nebude hladný. V máji nepřemokne, i když namokne v plotě kůl a pastýřovi hůl. Vlhký a chladný máj hospodáři je milý, bude hojně sena a dostatek obilí. Suchý květen - suchý rok."
Jednou z nejnaléhavějších jarních činností rolníka, která si s velkou úporností a pravidelností vždy stále vynucovala zařazení do pracovního programu, bylo hubení plevele. Velkou náchylností k zaplevelování trpěly zejména obiloviny vysévané na jaře, které pro svůj počáteční pomalejší růst bývaly často zcela decimovány rychleji rostoucími společenstvy plevelů. Ale také ozimy vykazovaly silné zaplevelení, zejména po částečném vyzimování. Stav zaplevelení navíc umocňovala povětrnostní nepřízeň, ať již neúměrně deštivé, nebo naopak suché počasí.
Zemědělec někdejšího trojhonného systému hospodaření, vybavený nedokonalým nářadím na zpracování půdy a s omezenými možnostmi čištění osiva ( o chemických prostředcích k ničení nežádoucí vegetace ani nemluvě), měl často, spikla-li se proti němu ještě navíc příroda, mizivou šanci na úspěch. Zaplevelení tak nejenom výrazně snižovalo produkci plodin, ale zapřičiňovalo přímo nebo nepřímo i snížení jakosti sklizených zemědělských produktů. Právě měsíc květen byl měsícem rozhodujících opatření rolníka v boji s plevelem. Mezi deset nejrozšířenějších plevelů u nás patřily chrpa polní, koukol polní, hořčice rolní, ohnice rolní, mák vlčí, lebeda a merlík, pýr plazivý, přeslička rolní, podběl obecný a pcháč oset.
Třebaže veškeré plevely patřily k pochopitelně nevítaným, dostaly se též mezi početné pranostiky:"Když žába kváče, na poli osení i plevel skáče. Není pole bez plevele. Plevel jí s hospodářem z jedné mísy. Špatný hospodář je vždy plevelář. Není pole bez koukole. Pýr, chrpa a svlačec - chlebu je konec. Z bodláčí mouky nenameleš. Hodně plevele - málo semene. Zasij žito a chrpa vyroste sama. Ohnice a pýr na poli z pecna odkrojí. Kde roste na poli metlice, neuživí se sedlák ani slepice."
PAVEL KOVÁŘ

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2276520
DnesDnes975
VčeraVčera1180
Tento týdenTento týden975
Tento měsícTento měsíc8769

Partnerské weby