Zpočátku ještě doznívá juliánská obleva a vlády se přechodně může ujmout opět únorová zima, jejíž úsek od 19. do 23. února se nazývá zimou petrskou. Toto pojmenování lidové meteorologie vzniklo proto, že se vztahuje ke Stolování svatého Petra (22. 2.). Koncem námi

sledovaného období pak přináší oteplení zase matějská obleva. K významným pranostickým světcům nyní také patří svatý Simeon (18. 2.), svatý Hilarius (20. 2.) a svatá Eleonora (21. 2.). Když porovnáme nejvyšší a nejnižší teploty naměřené touto dobou v pražském Klementinu, zjistíme, že rozdíl mezi nimi činí až téměř 40 stupňů Celsia. Tak třeba 19. února roku 1822 tam naměřili minus 21,5 stupně Celsia a dne 23. února 1903 zase +16,9 stupně Celsia.

Období od 17. do 23. února lze rozdělit na dvě části. V té první, přibližně do 19. února, se v našich končinách nezřídka vyskytuje jisté oteplení oproti předchozímu chladnému počasí. V lidové meteorologii se tento časový úsek nazývá juliánská obleva a jeho pravděpodobnost výskytu se pohybuje kolem 70 procent. K tomu hovoří rovněž pranostika: "O svatém Simeoně (18. 2.) schází sníh ze stráně." Zatím by se to mělo především týkat jižních svahů a strání vystavených přímému slunečnímu svitu. Posledním záchvěvem tuhé únorové zimy, která se dostavuje po juliánské oblevě s pravděpodobností kolem šedesáti procent od dnů po polovině měsíce až po dny v polovině třetí únorové dekády, může být petrská zima: "Na svatého Hilaria (20. 2.) sníh na cestách ještě bývá. Na svátek Eleonory (21. 2.) obíleny mrazem stromy. Když výrazněji mrzne v den, kdy má svátek Eleonora, hned tak brzy se na poli neorá. Den svatého Petra Stolování (22. 2.) zimu ještě nevyhání. Svatý Petr vládne mrazem. Je-li na Stolici svatého Petra zima, ještě nějaký čas potrvá. Do Petra není tepla. Noc před svatým Petrem zvěstuje, jaké asi bude počasí po čtyřicet dnů." Výrok z roku 1617 rovněž soudí, že pozdní mrazivé počasí také většinou déle vydrží: "Jak tlustý a krutý mráz bude za noce před Stolováním svatého Petra, takový bude ještě řadu dnů."

Pokud mrzne nebo vanou studené severní větry, tak by mělo platit: "Netrkne-li únor rohem, šlehne ocasem. Když v únoru mráz ostře drží, to dlouho již nepodrží. Mnoho mlh v únoru přivodí mokré léto. Srpen a únor - tepla a zimy úmor." Teplou povětrnostní situaci přitom hodnotí pranostiky následovně: "Když v únoru mušky lítajú, to v marcu robky v ruce chuchajú. Jestli únor honí mraky, staví březen sněhuláky. V únoru-li severní vítr neburácí, jistě v dubnu krovy kácí. Přináší-li nový Měsíc deště, bude pršet celý měsíc ještě.“ Vyrovnávací situace, kdy se střídají chladná období s teplejšími, bývají sice oblíbenou náplní pranostik, avšak celkový charakter počasí často určuje spíše setrvačnost daných povětrností. Pokud tedy panuje chladný leden i únor, můžeme spíše počítat i s následným chladnějším povětřím. Když se podíváme na celkovou závislost mezi jednotlivými měsíci, ukazuje se, že mezi únorem a následujícím březnem existuje poměrně silná kladná vazba. Jinými slovy se dá říci, že po nadnormálně teplém únoru by mohl následovat i březen teplejší, než činí průměr: "Co si únor zazelená, to si březen hájí." Co se týče samotného počasí kolem 22. února, k němuž se vyjadřuje jedna z pranostik: "Svatý Klement (23. 11.) zimu oblibuje, svatý Petr ji ucezuje," bývá lidová meteorologie často na rozpacích, neboť i pravděpodobnost výskytu pozdní mrazivé zimy je v dlouhodobém průměru celkově nižší.

Pokud zalistujeme v různých dobových záznamech, zjistíme, jaké počasí prožívali naši předci v závěru zimy. Tak třeba W. Katzerowski z Litoměřic popisuje množství sněhu a ledu v únoru roku 1768, ze kterého později v době tání nastala velká voda se záplavami. Známý písmák František Jan Vavák ve svých Pamětech zmiňuje, jak od 15. do 22. února roku 1805 mírně mrzlo a všude po cestách ležel sníh a led. Silné ledy zakrývaly pole i louky, a když začalo táti, nemohl se nikdo dostat vozem ani do nejbližších vsí pro velkou vodu, pod níž dlouho ležely ledy. Pamětní kniha Matěje Piherta z Netluk zase popisuje celkový průběh zimy na přelomu let 1854 až 1855. Začátkem prosince tehdy rozmrzlo a již se zdálo, že nebude dále žádná zima. Avšak 11. ledna 1855 začalo mrznout a sníh padal tak vydatně, že jej napadlo na jeden loket z výšky a navíc se přidaly tak silné mrazy, jaké již po řadu let nikdo nepamatoval. Lidé tehdy nestačili vytápět svá obydlí, takže okna v příbytcích zamrzla a ani při velkém topení vůbec nerozmrzala. Taková povětrnost potom trvala nepřetržitě až do 25. února. Teprve na konci února začalo táti.

Časový dosah pozdní zimy, její trvání a ukončení, jsou sice oblíbeným námětem pranostik, avšak ani ty nemohou mnohdy nic konkrétního říci, neboť se jedná o dobu, kdy se střetává studená povětrnost s teplým prouděním v nepřesně ohraničené době. Pranostiky však všeobecně soudí, že únor by měl ještě zůstat ve znamení zimy i se všemi jejími atributy - tedy s mrazy, sněhem i nepohodou, což se příznivě projeví ve vyrovnaném chodu počasí i v podobě dobré úrody veškerých plodin, včetně medu.

PAVEL KOVÁŘ

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

1966750
DnesDnes887
VčeraVčera796
Tento týdenTento týden887
Tento měsícTento měsíc12355

Partnerské weby