Začátkem ledna 1731 projížděl plukovník Fedor Višněvskij cestou z Maďarska, kam byl vyslán nakoupit víno pro carský dvůr, nevelkou vesnicí pod Černigovem. Aby se trochu zahřál, rozhodl se zajít do místního kostela, kde právě probíhaly bohoslu žby a zpíval sbor. Dobrý sluch plukovníka zachytil vynikající čistý tenor jednoho chóristy. Ukázalo se, že to zpíval dvaadvacetiletý Aleška Rozum ze sousední vesnice. Kromě obdivuhodného hlasu ho příroda obdařila krásnou, vysokou postavou a mírnou povahou.

Višněvskij dlouho neváhal a vzal chlapce do Petrohradu. V hlavním městě brzy zařadili mladého zpěváka do dvorního sboru a tam ho zahlédla i dcera Petra I., Jelizaveta Petrovna. Uviděla a ukrajinský kozáček se pevně uchytil v srdci třiadvacetileté neposedné a veselé krasavice.

Kozáckého synka ihned přeložili ke dvoru Jelizavety, kde se brzy stal nejvlivnější osobou mezi sloužícími. Byl jí stále po ruce a přejmenovali ho na Alexeje Grigorjeviče Razumovského. Za nějaký čas vlivem nastuzení přišel Aljoša o svůj magický hlas, ale na jeho roli favorita se to nijak neodrazilo.

Nový rozmach čekal na Razumovského po 25. říjnu 1741, kdy gvardějci uskutečnili převrat, dosadili Jelizavetu na trůn a prohlásili ji ruskou imperátorkou. Velice brzy dostal titul vrchního gardového myslivce a vyznamenání svatého Andreje Pervozvanovo – hvězdu posázenou brilianty. A s tím vesničky, vesnice i samoty v Rusku i na Ukrajině. Také se stal hrabětem – sám rakouský král Karel VI. podepsal jeho jmenování.

Jak by si všichni nevážili statného krasavce, když po všech královských palácích Evropy šla zvěst, že se na podzim 1742 v kostele podmoskevské vesnice Petrovo v hlubokém utajení vdala carevna Jelizaveta za svého poddaného „otroka Alexeje“! Tento sňatek patřil do třídy morganatických (nerovných, narozené děti nezískávají žádná dědičná práva), ale všichni dobře chápali, že od té doby je Alexej Razumovskij prvním člověkem v Rusku.

Carevna mu bez jakéhokoli ostychu veřejně věnovala svou pozornost. Ke cti Razumovského je třeba říci, že on si plně uvědomoval své možnosti, ale jenom když vypil skleničku pálenky, uvolnil se a dovolil si například provést nějaký žert hraběti Petru Šuvalovovi, budoucímu polnímu maršálovi. Fantastická kariéra vůbec nezatočila Razumovskému hlavu, zůstal podle slov historika Vasilčikova „stále tím prostým, naivním, maličko mstivým a směšným, ale současně velice dobrosrdečným hochem, bezmezně milujícím svou vlast a příbuzné“.

Ale vše dobré dříve či později skončí. V průběhu druhého desetiletí této romantické historky se začaly vztahy Jelizavety k jejímu muži rozkládat. Čtyřicetiletá panovnice, která se ráda veselila, něco dobrého pojedla hlavně v noční době, začala mít řadu fyzických problémů a zjistila, že stárne. Vrásky jí naháněly panickou hrůzu. V honičce za odcházejícím mládím se Jelizaveta pouštěla do vztahů, někdy náhodných, s mladými sloužícími. Mezi nimi i s osmnáctiletým pážetem Ivanem Šuvalovem.

Ivan byl chlapec mírné povahy, sečtělý, se sklonem k zádumčivosti. Mnozí sloužící si všimli, že každou volnou chvilku sahá po knize. Zdálo se, že je svou povahou předurčen pro druhořadé místo u dvora. A brzy byl povýšen mezi statkáře a stal se tím, čemu říkali „noční imperátor“. Ovšem ani potom se carevna nevyhýbala mladým milovníkům, jejich počet se podle některých historiků odhaduje na batalion. Ale byl to Ivan Šuvalov, který zůstal při carevně až do jejích posledních dní.

Dřívější favorit Alexej Razumovskij pochopil a ustoupil do ústraní. Carevna toto jeho gesto ocenila a věnovala mu jako odstupné palác na Něvském prospektu a udělila mu hodnost generála - polního maršála. Faktem je, že Jelizaveta ani později nezapomínala na slavného kozáčka, navštěvovala ho zhruba dva, tři dny v roce. Ale její nestálé srdce nyní patřilo Ivanu Šuvalovovi.

V posledních letech života se zdraví carevny rychle zhoršovalo. V létě 1757 při vycházení z kostela v Carském Selu Jelizaveta před očima dvořanů a početným davem lidí upadla v bezvědomí na zem. Její kdysi krásné nohy opuchly tak, že nemohla ani stát. Jelizaveta přestala navštěvovat divadlo, nikoho nepřijímala a prakticky nechodila mezi lidi – a to jí bylo teprve 52 let!

V té době byl Ivan Šuvalov jedinou osobou, kterou k sobě pouštěla. Všichni věděli, že to on sám připravuje texty všech jejích nařízení. K jeho cti je třeba říci, že nijak nevyužíval svého postavení k zisku, ale ve prospěch vědy a kultury. Díky jeho snahám se otevřely dveře první ruské univerzity a akademie umění…

Razumovskij odešel z veřejného života, žil na svých dvorech a zemřel 6. června 1771, přežil svou carskou manželku o devět a půl roku. Nedlouho před jeho smrtí ho navštívil generální prokurátor kníže A. Vjazemskij, předal mu tajný příkaz od nové carevny, aby potvrdil nebo vyvrátil řeči o jeho sňatku se zemřelou carevnou Jelizavetou Petrovnou. Razumovkij se na dlouho zamyslel, potom vyňal z kazety do hedvábí zabalenou listinu s pečeťmi, dal ji přečíst vysoce postavenému úředníkovi a pak vhodil drahocenný dokument do plápolajícího ohně. Tajemství zůstalo tajemstvím.
(ksa)
 

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

1989846
DnesDnes36
VčeraVčera830
Tento týdenTento týden866
Tento měsícTento měsíc9462

Partnerské weby