Předplaďte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 
1618960
DnesDnes754
VčeraVčera1286
Tento týdenTento týden754
Tento měsícTento měsíc29556

Věštění

Z redakční pošty...

Můj úhel pohledu
„Tam někde“ vibrujeme v dokonalém stavu, dokonalém světě, v bezčasí, harmonii. Není třeba slov. Všechny duše spojují láska, mír a bezpečí. Je to příjemné, zvlášť pokud jsme se právě vrátili z hmotného světa. Užíváme si pohody a sounáležitosti plnými doušky. Nic nemusíme. Ale protože jsme duše tvůrčí, začneme se dříve či později nudit. Pocit nudy snižuje naše vibrace, což je příprava na další sestup do hmoty. Je-li tady všechno krásné, jediný způsob jak zažít napětí a nebezpečí je „jít dolů“. Tam lze prožít opravdu všechno, co si budeme přát. A navíc - nic špatného se nám nemůže stát. I kdyby naše tělo prožilo nejhorší muka, duše se jednoduše oddělí a vrátí se „nahoru“. Vymýšlíme plán. Vždy se najde pár dobrovolníků, duší, které se také právě chystají na sestup. Doladíme společně detaily, sladíme záměry, vybereme si pohlaví, barvu pleti, zemi, dobu - na co si jen vzpomeneme. A také kdy a s kým se sejdeme, na jak dlouho, co spolu prožijeme, jak se spolu budeme cítit. Den po dni, minutu po minutě. Teď je vše dáno. Náhody neexistují, vše je předurčeno, ale ne ve smyslu „někdo nám to stanovil, a nemůžeme jinak“, nýbrž „od začátku do konce je to naše rozhodnutí. Pak skočíme a dobrodružství začíná.
Kolikrát už jsem slyšela: Nemůžete udělat chybu, všechno je v pořádku. Zkoušela jsem se přesvědčit, že je to pravda, ale moc to nefungovalo.Vždyť přece vím, kolik chyb (a velkých) jsem v životě udělala. A ten strach kolik jich ještě udělám, jaké mohou mít následky! Pocit, že všechno dělám špatně, že druzí umí vše lépe. Že se nevyznám v lidech, že si zásadně vybírám ty nesprávné. Jak jiný rozměr má ta věta pro mě dnes. Ano, nikdy nemůžeme udělat chybu. Všechno jsme si naplánovali dopředu, do nejmenších detailů. Vybrala jsem si životní téma: “Frustrace, smutek, nízké sebevědomí, nedůvěra.“ Proč ne? „Nahoře“ jsem milovaná, sebevědomá a v pohodě. Tak proč si tady nevyzkoušet pravý opak? Je to v pořádku. Lidé mě urážejí, ponižují, ignorují, cítím se špatně? Výborně, vše klape podle scénáře!
Kolikrát jsem už slyšela: Jsme na zemi, abychom se něco naučili. S tím se zásadně neztotožňuji. Jsme-li „nahoře“ dokonalé bytosti, co se potřebujeme učit? A k čemu? Učení znamená zlepšování se. Co můžeme zlepšit na dokonalosti? Jak můžeme být víc dokonalí? Cítím spíše, že si prostě hrajeme, bavíme se. Že by si nikdo nevybral špatný život, aby se bavil? Vážně? Mám-li „špatný“ život, a říkám, že to tak nechci, jaká síla mi brání to změnit? Cítím, že všechno, co se v mém životě stalo a děje, jsem si zvolila. S láskou a plnou odpovědností. Ovšem ne svým myšlením a jednáním. Mé myšlení a jednání není a nebylo příčinou událostí, ale prostředkem, jak těchto událostí a pocitů s nimi spojených dosáhnout. Volbu jsem uskutečnila před zrozením. Plán se plní, je to v pořádku.
Kolikrát jsem už slyšela: Myslete pozitivně. Neposuzujte. Pozitivně myslíme „nahoře“. Hmotný svět stojí na polaritě. Ve všem. Představuji si sebe sama jako velkou baterii. Musím mít v sobě plus i mínus, abych mohla fungovat. Mít v sobě jen mínus (negativní myšlení) = nemoc a smrt. Ale nemít žádnou negativní myšlenku a nikdy? Neznám nikoho, kdo by takto žil. Už nemám výčitky svědomí kvůli „nepřijatelným“ myšlenkám. Jsou mou součástí jako ty pozitivní. Půl napůl, symbióza, nutný předpoklad k vyrovnanosti. Znám lidi, kteří se snaží být neustále pozitivní. Nefunguje to, nejde jim to od srdce. Cítím z nich faleš a pózu. Ale pokud je to jejich plán, je to v pořádku. Neměla bych je odsuzovat, že? Ale možná je můj plán posuzovat.
Kolikrát jsem už slyšela: Ti, kteří nám nejvíce ubližují, nás nejvíce milují. To je snad špatný vtip, chtělo se mi vždy křičet. Později jsem přešla do fáze: “Když to říkají, možná na tom něco je.“ A je! Máme tady zase náš plán - vyberu-li si, že chci zakusit pocity strachu, beznaděje, frustrace, ztrátu důvěry, nepodaří se mi to, když ke mně budou lidé milí a ohleduplní. Proto nastoupili rodiče, aby byl efekt dokonalý, muselo to začít už při početí. Z lásky to tedy nebylo, žádné troškaření. Vybrala jsem si cítit se nechtěná, nemilovaná a nemít důvěru. Matka se svého úkolu zhostila naprosto dokonale. Pochopitelně jsem to dlouho nechápala, a myslela jsem si, že mi ubližovala. Což přesně zapadalo. Díky, mami! A děkuji za pochopení a obětavost všem, kteří mě „cestou“ urazili, ponížili, ublížili mi nebo jinak způsobili, že jsem se cítila špatně. Už vím, že jsme si to domluvili předem. Kdyby nebylo duší, které chtějí zažít okradení, nebylo by duší, které chtějí být zloději. Kdyby nikdo nechtěl zakusit „být napaden“, nebylo by agresorů. Bez obětí by nebyli vrazi. Je to součást hry, dohody uzavřené před zrozením - z lásky a s láskou.
Kolikrát jsem slyšela: Co nechceme, to si přitahujeme. Chceme-li něco, nestane se
to, protože „chtěním“ vyjadřujeme, že to nemáme. Mně to připadá zbytečně komplikované. Když něco nechci, bojím se toho a věnuji tomu energii, „zákonitě“ si to do života přitáhnu. Proč tedy, když něco stejně silně chci, to naopak odpuzuji? A co teprve „moudro“: „Když nedostaneš, co chceš, asi je to pro tvé dobro.“ Možná je to jednodušší. Vzhledem k tomu, že nic není náhoda, možná nám šlo v plánu právě o tyto pocity - bytostně cítit, že něco chci, a nedostat to - zklamání. Komu se to stává? Za jakých okolností? Neodpovídá to celému životnímu stylu? A naopak - znám lidi, kteří se neustále bojí katastrof, tragédií, úrazů. Podle výše zmíněné teorie by musel být jejich život jedna velká hrůza, ale není. Nic se jim nikdy nestalo. Vidím to tak, že jde opět jen o ten pocit něčeho se bát. A co lidé, kteří na zlé věci nemyslí a přesto se jim stanou? Věci se prostě dějí, když se mají stát, a nedějí se, když nemají. Cítíme, co chceme cítit, necítíme, co cítit nechceme. Hotovo, účel splněn. Představte si, že jste přišli ke kartářce. Rozdáte karty a ona se pustí do výkladu. Popíše vám minulost, současnost i budoucnost. Bude-li opravdu dobrá, k budoucnosti přidá upozornění, že vás sice něco čeká, ale můžete to změnit tím, že se budete chovat jinak. Minulost i současnost vám vylíčila naprosto dokonale, nemáte tedy důvod jí nevěřit ohledně budoucnosti. Ale jak to udělala? Odkud čerpala informace? Opravdu z karet? Ale kdo to do nich vepsal? Díky vašemu vzájemnému napojení si přečetla váš plán, který „nosíte všude s sebou“ (a jehož součástí byla i seance). Bez problémů rozlišila i „uzly“, na kterých jste si stanovili možnost další volby. Ve svých „zápiscích“ si můžeme číst i sami. Klíčové body vkládáme např. do snů, přitáhneme si je v knihách, rozhovorech. Najdeme je, budeme-li pozorní.
Konflikty, konfrontace. K čemu je potřebujeme? Pominu-li, že jsou základním předpokladem
pro vyvolání zvolených pocitů, je zde ještě jeden důvod. Slouží nám ke hraní. Mám na mysli úžasnou hru na definování sama sebe, vymezování se ve vztahu k ostatním, ujasnění si, co si ještě necháme líbit a co už ne, na co jsme ochotni přistoupit, na co ne. Zkoušení, za kterými svými názory si dokážeme stát a jak silně. Máme-li jasno, konfliktů a konfrontací nepotřebujeme zdaleka tolik, jako když v sobě máme zmatek. Někdy se dokonce konflikty docela obyčejně bavíme. Znáte lidi, kteří se hádají a přitom se usmívají? Každému, co jeho jest. Občas mě napadá, proč i lidé, kteří vyučují, nebo vedou kurzy a poradny zaměřené na pozitivní myšlení, změnu myšlení, dosažení toho, co chceme, sami porušují zásady, které jsou „tak jasné“. Např. jim cestou na kurz ukradnou auto, dostanou „naservírovaného“ dokonalého partnera, ale odmítnou ho, protože je to „příliš dokonalé“, něco „chtějí“, ale nejsou si tím jistí, tak o to přijdou, hádají se s dětmi a partnery… Čekala bych, že když někdo mnoho let žije (a učí ostatní žít) podle „univerzálního“ zákona, který platí vždy a všude, bude ten zákon propagovat svým životem. Nebo je to tak, že zákon přece jen neplatí vždy a všude a pro každého? Že platí beze zbytku pouze, pokud jsme se pro něj „nahoře“ rozhodli? Třeba ho budeme vyučovat, ale nebudeme se jím sami umět řídit, pokud jsme se rozhodli takto. A možná vůbec nebudeme chtít, aby pro nás platil. Ve všem, co dělám, mám jeden ze dvou pocitů: buďto cítím naprostý klid - jsem si jistá, že to, co udělám, mi přinese prospěch. Nebo cítím zmatek, pocit, jako bych to nebyla já. Nabývám jistoty, že zmatek znamená rozpor mezi
tím, co jako dokonalá duše vím, že bych měla udělat, abych se cítila příjemně, a mezi tím, co jako hmotný subjekt „musím udělat“, abych byla v souladu se svým plánem, ať už mi to přinese cokoli. Součástí rozhodnutí je i možnost změnit svou cestu v kterémkoli okamžiku a
také pár předem daných záchytných bodů, ve kterých najednou pochopím, otevřou se mi oči. Neumím si jinak vysvětlit, že některé věci mohu slyšet či vidět stokrát a teprve po sto prvé se mi rozbřeskne. A součástí rozhodnutí může být i volba, že se mi nerozbřeskne nikdy. Ale věci jsou přesně tak, jak mají být. Když se mi otevřely oči - bude můj život dokonalý, bude plný pohody, štěstí, peněz a dobrých lidí? Budu mít více síly plnit si své sny? Nemám tušení. Myslím, že součástí mého plánu je nechat se překvapovat tím, co život přinese. Načrtnout si cestu, a žasnout, kam mě zavede. Nejsem si jistá tím, co bude, ale jsem si jistá, že to vždy bude podle mého (i když již dávno vytvořeného) scénáře, a tudíž naprosto v pořádku. Život je úžasný a dokonalý. Děkuji všem, kteří ho (alespoň chvíli) tráví se mnou. Mysleme si, říkejme a dělejme všechno, co chceme. Nebo - nemysleme si, neříkejme a nedělejme vůbec nic, když nebudeme chtít. Protože ať tak či tak, vždy to bude přesně to správné.
Čtenářka Ivona S.

Planety radí i varují

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

Počasí Ústí nad Labem - Slunečno.cz

Partnerské weby