Parčíkem jsem si krátil cestu do muzea na výstavu obrazů mého milovaného Doerella a nemínil jsem se s nikým zastavovat, natož posadit. Dáma, která mi zastoupila cestu, byla jiného mínění. Byla to starší paní, která

úspěšně bojovala s „podváhou“, už překračovala metrákovou hranici. Obličej se jí rozzářil jako sluníčko.

„Koho to nevidím?“ zahlásila a rozpažila masité paže, takže mi hrozilo obejmutí.

„Dobrý den,“ řekl jsem.

„Božínku, to je šťastná náhoda,“ radovala se, „potkat v cizím městě známého z mládí. Pojďte se posadit, nebudeme si povídat ve stoje.“

Lavička pod jejím dvojciferným pozadím zaúpěla, já si udržuji svých 88 kilogramů.

„Věřil byste, že si často vzpomenu,“ začala, „jak jste si jako mladík vodil do altánku v zahradě ženský?“

Do žádného altánku jsem si nikdy ženský nevodil a obzvlášť ne jako mladík, na to jsem byl blbej, na chuť ženským jsem přišel až za vojenský služby.

„Záviděla jsem jim, jenže jsem se bála, když jsme bydleli ve stejném baráku, že?“

Ve stejném baráku s ní jsem určitě nikdy nebydlel.

„A víte, co se stalo s tou holkou Příbramových, co bydleli vedle vás?“

„Ne,“ řekl jsem. Dodat, že vedle žádných Příbramových jsme nikdy nebydleli, se mi už nepodařilo.

„Ta to, pane, chytla! Chodila na nějakou školu, byla na stáži v Americe a rozvedl se kvůli ní majitel autosalonu. Reprezentovala, dala se fotit nahá na kapotě těch aut, dokud si ten její nevyhlédl nějakou herečku. Vrátila se v dolarovým balíku a jen tak pro špás začala učit angličtinu, ale vědělo se, že bokem učí i něco jiného.“

Chtěl jsem říct, že to asi uměla, ale nedostal jsem se k tomu, madam pokračovala: „Jenže při tom chytla něco hodně ošklivého.“

Pokývala hlavou.

„Jo a ten Vohnout z prvního štoku? Taky dělal v autech, kupoval ojeté krámy v Německu a omlazoval je, jenže mu na to kápli...“

Byla rozjetá tak, že jsem neměl šanci upozornit ji, že to říká neznámému člověku, který je jen někomu podobný.

„Nepoctivost se holt nevyplácí. My s mým starým jsme měli výletní restauraci, teď to vede syn, snachu jako kuchařku jsem musela zaučit, ale stejně to není ono, poznal byste to, vždyť jste k nám chodil na moje smažené pstruhy.“ (Nechodil!)

„A jistě vás zajímá, co dcera. (Nezajímá.) Pracuje tady v tomhle vašem městě u soudu, vdala se pozdě, ale dobře, za advokáta. Už mám i vnoučka… Propána, kolik je hodin, musím pro něj do školky, rodiče odletěli na deset dní k moři, tak si mě zavolali.“

Srdečně mi zapumpovala rukou, a vstala.

„Přijďte zase, je to milý popovídat si s krajanem, já tudy teď chodím denně…“

Byl jsem tak duševně vyčerpán, že koukat na obrázky už jsem neměl chuť. Popovídat si s krajanem? Tu ženskou jsem v životě neviděl a už neuvidím. Parčíkem si víckrát cestu nezkrátím!

Planety radí i varují

Předplaďte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

Domeček zdraví

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

1658359
DnesDnes1006
VčeraVčera1130
Tento týdenTento týden4510
Tento měsícTento měsíc28693

Partnerské weby