Se svými více než třemi sty metry délky představuje hrad Hukvaldy v domácím měřítku opravdu mohutný a rozsáhlý obejkt. Za jeho zdmi, které ukrývají přes dvě stě střílen, jsou schována čtyři nádvoří. Ta dojem rozlehlosti celé středověké stavby jenom umocňují. Původní funkcí hradu, položeném na vysokém kopci v krásné krajině beskydského podhůří nad údolím řeky Ondřejovice, bylo chránit důležitou obc hodní stezku spojující Olomouc s polským Krakovem. V průběhu staletí se z něj však díky řadě přestaveb a úprav stala skutečná pevnost. Svoji nedobytnost potvrdila zejména za dob třicetileté války, kdy odolala náporům jak švédských, tak dánských vojsk, která tehdy tuto část Moravy sužovala.

Zajímavé je, že i přes svůj nesporný význam, který hrad Hukvaldy v roli strážce severovýchodní moravské hranice vždy měl, neznáme bližší letopočet jeho vzniku. Leccos o počátcích hradu napovídá samotné jméno, které zřejmě dostal podle rodového sídla hrabat z Hückeswagenu ve Vestfálsku. Hrabě Arnold z Hückeswagenu, který odešel z Porýní, aby pro českého krále Přemysla I. Otakara kolonizoval Moravu, je zde prvně zmiňován roku 1240. Pánové z Hückeswagenu se v písemných pramenech objevují do roku 1307. Poté o osudech hradu i jeho majitelích mnoho nevíme, jen to, že se zřejmě rychle střídali, stejně jako jeho zástavní držitelé. Důležitý je rok 1359, kdy jsou Hukvaldy vykoupeny biskupem Janem Očkem z Vlašimi a následným výnosem císaře Karla IV. věnovány olomouckému biskupství. Ač to bylo proti původní vůli dárce, byl hrad svými církevními majiteli hojně zastavován a měnil své držitele. To se mu stalo osudným v době husitských válek, kdy nebyl kvalitně zajištěn a došlo tak k jeho obsazení kališnickým vojskem pod vedením Jana Tovačovského z Cimburka v roce 1428. Hrad pak drželi známí husitští hejtmani Mikuláš Sokol z Vamberka, Jan Čapek ze Sán a poté jeho zeť Jan Talafús z Ostrova, a to až do doby, kdy ho v roce 1465 koupil král Jiří z Poděbrad, aby ho následně postoupil zpět olomouckému biskupství.

Jako řada jiných hradů, tak i Hukvaldy prodělávaly postupný stavební vývoj, který se zde však, tak jako na jiných místech, nezastavil ani po husitských válkách. Tehdejší rozvoj dělostřelectva totiž učinil z mnoha hradních objektů v podstatě zbytečné stavby, neboť již nebyly nedobytné. Díky neobyčejně příznivé poloze, která v případě Hukvald zajišťovala to, že na hrad nebylo odkud střílet, plnil dál funkci pevnosti a pustnout tak začal až o zhruba tři století později. Díky tomu se nám z hradu dodnes dochovala nesmírně zajímavá zřícenina.

Z řady stavebních úprav byla významná pozdně gotická přestavba, která následovala po prohrané bitvě u Moháče s tureckými vojsky v roce 1526. Rozšířila obytnou plochu hradu, zvýšila komfort bydlení, ale především posílila opevnění a obranyschopnost. Mimo jiné i tím, že byla zbudována cisterna na vodu. Ta by byla velmi významná při případném obležení tureckým vojskem, které v té době představovalo skutečně obávanou hrozbu, zejména poté, co v roce 1527 zaútočili Turci na Vídeň. Tam se naštěstí jejich postup zastavil, a tak nakonec nepronikli ani na Moravu. Zhruba do konce šestnáctého století se budovalo mohutné a rozlehlé předhradí na západní straně hradního areálu, jehož hradby spojily samotný hrad s předsunutým opevněním, takzvanou kulatinou. Ta je mimo jiné i díky svému půdorysu a provedení nesmírně zajímavým příkladem opevnění, které sloužilo ještě v dobách třicetileté války, kdy bylo doplňováno děly a dalšími palebnými zbraněmi.

Hukvaldy se za třicetileté války osvědčily jako útočiště nejen pro obyvatelstvo ze širokého okolí, ale také i pro diecézní poklady. Jejich převoz na Hukvaldy mimochodem představoval předvídavý tah církevních hodnostářů, neboť jejich sídlo, stejně jako celá Olomouc, bylo v roce 1643 obsazeno švédským vojskem, zatímco Hukvaldy náporu odolaly.

Vývoj válečného řemesla si však vyžádal další stavební úpravy hradu. Ty od roku 1645 uskutečňoval biskup Leopold Vilém Habsburský, jeden z nejbohatších mužů své doby. Stavěny byly zejména dělové bašty, takzvané bastiony. Posílení obrané funkce dokládá i výstavba předbraní s novou první branou, která byla označena biskupovým erbem. Hukvaldy se tak proměnily v barokní pevnost, která získala impozantní dělostřelecké opevnění, a samotná cesta až na nádvoří vnitřního hradu byla střežena šesti branami.
Poté, co válečné nebezpečí opadalo, sloužil hrad nejen jako sídlo panských úředníků a k přechodnému odpočinku biskupů, ale také jako velmi nechvalně proslulé vězení poddaných, zejména za rebelie v roce 1695. Nicméně již předtím zde bylo vězení pro kněze, které trestala církev za to, že se pod vlivem reformace odklonili od oficiálních církevních dogmat, nebo naopak ryze světsky projevovali přílišnou náklonnost svým kuchařkám či jiným osobám ženského pohlaví. Určitě nejznámějším vězněm byl kněz Filipín, usvědčený z travičství. Jeho oběťmi se stali dokonce tři olomoučtí biskupové.

Zkáza pro samotný hrad se dostavila v podobě požárů, který Hukvaldy zachvátily hned dvakrát. Nejprve roku 1738, kdy shořelo dřevěné zařízení studny a nedala se pak čerpat voda, a poté v roce 1762. Jak rozsáhlý byl druhý požár, se přesně neví. Jisté je, že mu unikla kaple svatého Ondřeje, která návštěvníky dodnes vybízí k zastavení, když předhradím stoupají k hradním palácům, aby si prohlédli toto úchvatné a zajímavé místo, které se za staletí zapsalo do osudů tisíců lidí nejrůznějšího původu a postavení.
Milan Žoha
FOTO: HUKVALDY, ZDROJ - FOTOZLETADLA.CZ
 

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

1993525
DnesDnes28
VčeraVčera597
Tento týdenTento týden4545
Tento měsícTento měsíc13141

Partnerské weby