Že neměl Jan Werich syna? Ale měl, jen o tom dlouho nikdo nevěděl…
Syn Jana Wericha je svému otci nejen podobný, ale má i stejný smysl pro humor. Velikán své doby mu v genech předal to největší věno, které mohl – kouzlo osobnosti. A vy se s ním budete setkávat nejen na stránkách týdeníku Spirit, ale i v novém časopisu Miláčci. A protože jsou Vánoce od toho, abychom se více poznávali, můžete potichu nahlédnout do rodu velkých a nepřekonatelných Werichů…
Jak jsem se nestal hercem
Tak tu jsou zase Vánoce. Čas zastavení, rozjímání a také pohádek. Těším se každý rok jako malý kluk a musím se přiznat, že nejraději mám pohádky s tátou. I moje děti vždycky vidí rády dědu na obrazovce a říkají, že už jsem dorostl do jeho podoby. Myslí tím asi už zejména věkem… No, humor možná jeho mám, ale moudrosti se zatím nedostává.
Samozřejmě, že geny nejsou voda, a i já jsem chtěl moc a moc hrát divadlo… Po letech jsem dokonce zjistil, že první rok svého života jsem se jmenoval Jan po otci… ale to by byla už jiná kapitola…
Jako kluk jsem hrával divadlo s velkou láskou. Všechny zásadní a důležité role. Třeba sedmé páže zleva drží koně a při příjezdu krále volá : „Buď zdráv králi!“ Pro mě to tenkrát bylo jako bych hrál Hamleta nebo Cyrana. Moje další cesta logicky směřovala k DAMU, ale rozčarování přišlo dřív, než jsem stihl začít studovat. Moje matka usoudila, že kolem herců se točí plno dívek pochybné pověsti a byl tu striktní zákaz a šup pěkně studovat ekonomii. No upřímně…znám i účetní kolem kterých se takové dívky točí, ale bohužel (nebo bohudík) to nikoho vůbec nezajímá.
Moje láska k divadlu mi zůstala po celý život. I když nakonec ani jedna ze tří mých vystudovaných fakult nebyla umělecká. A když dnes na fakultách studentům přednáším, stejně je to kus herecké práce za katedrou. Když člověk dělá svojí práci rád, je to radost vždycky. A když jsem se mnohem později dostal k divadelní režii a dabingu, tak jsem zjistil, že by se mi texty asi už učit nechtělo. A navíc dnešní herec je nejen činoherec, ale i zpěvák a tanečník…
Vzpomínám na Jiřího Sováka, který nechtěl být lékařem podle přání svých rodičů. Neuměl si představit, že ho čekají mnohosetstránkové učebnice, jako je anatomie, a mockrát si za svůj život na to vzpomněl, když se musel učit mnohatisícové stránky všech možných textů divadelních a filmových rolí.
A tak jsem dnes tím, čím jsem. Ale na Vánoce a tátovy pohádky se dál těším. Až se na nějakou budete dívat, věřte, že Vánoce jsou opravdu kouzelné…
Jiří Werich Petrášek

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2217479
DnesDnes274
VčeraVčera517
Tento týdenTento týden1876
Tento měsícTento měsíc10004

Partnerské weby