Osmého října 1901 našli Pavel Blcha, Pavel Výborný a Ján Frčka při sbírání kamenů, navršených na způsob mohyly, na východní straně vrchu Vtáčnik, asi na půl cestě od Prenčova k Sitnu, ohromující nález: lidskou sanici, na jejíž pravé straně byly zavěšeny dva uzamčené zámky!
Mohyla sestávala z velkých balvanů, měla v průměru 6 až 9 metrů a na vrcholu byla porostlá úctyhodnými stromy, které zapouštěly svoje křivolaké kořeny mezi jednotlivými kameny. Nálezci předmět odevzdali Andreji Kmeťovi ze Slovenské muzeologické společnosti, který konstatoval, že zámky jsou tak těsně nasazené, že se jimi nedalo pohybovat. Z toho usuzoval, že neznámému nešťastníkovi museli vyrazit zuby, probodnout měkké tkáně, které tvořily ústní dutinu, a s velkou námahou vložit na čelist zámky, které byly potom uzamčeny. Klíčové dírky byly obráceny ven a podle jejich vzhledu a konstrukce zámků bylo možné nález datovat do období asi před dvěma sty lety.
Tato událost byla a nepochybně je záhadou – už Kmeťovi připadalo divné, že se ve své muzejnické a archeologické praxi dosud s něčím podobným nesetkal. Později po publikování jeho studie v Časopise muzeálnej slovenskej spoločnosti se ale našly i další analogie. První z nich představoval nález v Sudovciach, který si Andrej Kmeť prohlédl 3. června 1902 ve sbírkách svobodného pána Štefana Šemberyho. Šlo o zlomenou lidskou čelist se zámkem, kterou objevili ve zříceninách Romhánského hradu, jenž měl kdysi patřit templářům. Její majitel se domníval, že zámky na ústech patřily k trestům templářů. Třetí kompletní lebkou s dvěma zámky, jedním vlevo, druhým vpravo na zachované čelisti, objevili ve sbírkách Národního muzea v Pešti a čtvrtá pocházela ze sbírky barona A. Radvanského z Radvance. Tato čelist byla bez lebky a zubů a její zámek, podobný prenčovskému, visel na levé straně. Horní část levé strany byla odlomená, majitel zámek odstranil, ale detailní posouzení kostních změn ukázalo, že nešťastníkovi jej nasadili ještě během života.
Vraťme se ale k prenčovskému nálezu. Tamější čelist se zámky je možné považovat za důkaz jakéhosi rafinovaného mučení a smrti, jaká nemá v dějinách trestního práva obdoby. Mohyla, ve které ji objevili, v podstatě může znamenat dvě věci: že tam někoho ukamenovali a potom na tělo navršili balvany, nebo mrtvolu přinesli už do připravené mohyly a zaházeli. Zvláštní je, že čelist našli úplně dole a balvany nemohl navršit jeden člověk, ale ani více lidí, a tak by bylo možné počítat s mnoha svědky, a tedy i tradicí, která by v podání místního obyvatelstva tento nález alespoň zčásti vysvětlila. Protože slovesnost v tomto případě selhala, zůstává domněnka, že tento zvláštní čin se odehrál v tajnosti a tělo pachatelé ukryli do předem připravené mohyly. Jisté vysvětlení by mohl znamenat i zvláštní rituál pohřbu sebevrahů. Jejich těla byla zaházena kameny, aby se „matka zem“ neznesvětila – mělo jim stačit jen kamení. Otázka zámků však zůstává nadále otevřená. Středověké legendy se zmiňují o Raymundu Nonnatovi, kterému během misijní cesty v Africe dali domorodci na ústa zámek, aby nemohl mluvit, ale takové vysvětlení nás k rozuzlení prenčovského nálezu nepřivede.
Je docela možné, že šlo o zvláštní trest člena jakési tajné společnosti, který se provinil a takovýmto způsobem jej usmrtili, jak se v případě nálezu z Romhánského hradu domníval Štefan Šembery.
I s odstupem času jako by zámky na ústech nešťastníka z prenčanské mohyly splnily svůj účel: „mlčení až za hrob“ platí i při zjišťování důvodů, které vedly k jeho nezvyklému konci…
(nag)

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2146484
DnesDnes39
VčeraVčera713
Tento týdenTento týden752
Tento měsícTento měsíc14299

Partnerské weby