Mohou kameny samy chodit? Ano, ale zatím pouze na jediném místě na světě. Na dně vyschlého jezera Racetrack Playa v americkém Údolí smrti. Balvany o váze až 300 kilogramů se zde samy přesunují o stovky metrů a zanechávají po sobě vytlačené stopy své dráhy. Vědci si už 60 let marně lámou hlavu tím, jak to dělají.
V Racetrack Playa bývá opravdu živo, a to i když v této nepřístupné lokalitě není ani jeden člověk či živočich. O rozruch se starají právě zdejší putující kameny. Nejde totiž o žádný ojedinělý jev, vědci při jednom z průzkumů napočítali 162 kamenů, které změnily svou polohu. Některé cestují po přímých trasách, jiné zase občas zatočí jedním či druhým směrem. A to vše bez cizí pomoci.

Podivuhodný objev
„Co tohle k čertu může být?“ kroutí hlavou průzkumník a hledač nerostů Joseph Crook, když v roce 1915 přichází přes pusté skalnaté vrcholy k rozlehlému údolí. Na vyschlém plochém rozpraskaném dně jsou rozmístěny kameny a za každým se táhne stopa, jako by je někdo několik desítek metrů tlačil po zemi. Jenže ouha! Stopy jsou tady jen po balvanech, nic jiného v povrchu otištěné není. Udivený Crook musí podivný jev ukázat své manželce. Žena je kameny zcela fascinována a napadá ji chytrá věc. Označí jejich současnou polohu tyčkami. Když přijdou do údolí za nějaký čas znovu, balvany leží o kus dál.

Je to místo jako každé jiné
Na nějaký čas upadne těžko přístupné místo téměř v zapomnění. V roce 1948 se o něm stručně zmiňuje publikace o geologii celého okolního regionu. Teprve poté se zvedá zájem o zkoumání podivuhodného fenoménu. Míří sem vědci, kteří měří kameny i délku jejich tras, a dumají, co za tím vším může být. Jedním z prvních je na konci 40. let minulého století Thomas Clemens. Ten ale usuzuje, že Racetrack Playa není ničím výjimečným. „Takové věci se mohou dít i kdekoliv jinde,“ míní, a aby to dokázal, míří na podobné místo Little Bonnie Claire Playa v americké Nevadě.

Co prozradí déšť?
I v Nevadě se nachází kameny a stopy po jejich pohybu, i když mnohem méně výrazné. Náhoda, která ho zde potká, ale vede k tomu, aby odhalil principy hlavních teorií, jak se mohou kameny pohybovat. Strhne se bouře s prudkým deštěm a větrem a po jejím skončení Clemens vidí, že se během ní posunuly další balvany. „Když jsem pak zkusil jít po zmoklém povrchu, skoro jsem se neudržel na nohou, jak to klouzalo,“ uvádí později Clemens. Že by tedy za tajemstvím putujících kamenů opravdu stály jen obyčejný vítr a voda?

Putuje kra i se svým nákladem?
„Vítr, voda a zima,“ myslí si o původu podivného jevu americký geolog George Stanley. Je jedním z prvních, kdo se plošinou Racetrack Playa zabývá zblízka. V roce 1955 přichází s teorií, že s kameny hýbou ledové kry. Všímá si totiž toho, že trasy některých balvanů jsou krásně synchronizované. Jako by cvičily nějakou spartakiádní sestavu. Dává si to do souvislosti s místními podmínkami v zimním období. Tehdy plošinu zaplavuje voda zhruba do výšky 10 centimetrů, která pak zmrzne v led. „Když začne jarní tání, silný vítr pohne celou krou i s kameny do ní vmrzlými,“ vysvětluje tehdy Stanley svou hypotézu.

Důkazy jsou spíše proti
Pěkná teorie, chce se říct, ale má to spoustu háčků. Například trasy balvanů se shodují jen výjimečně, většinou každý z nich cestuje jiným směrem. A některé z nich se ze svého místa naopak ani nehnou. To hypotézu, že se pohybují společně spojené jednou krou, zcela staví na hlavu. „Rozdílné trasy by mohly být způsobené tím, že led postupně praská a rozděluje se na menší díly, které se každý mohou posunovat trochu jinak,“ zastává se v roce 1995 Stanleyovy hypotézy další badatel John Reid, geolog z Hampshire College z amerického Massachusetts. Sám ale přichází se zjištěními, které ledovou teorii spíše podkopávají. „Aby vítr takovou krou pohnul, musel by mít rychlost 800 kilometrů za hodinu. To je ale pětkrát větší rychlost, než měl jakýkoli vítr, který se v této oblasti objevil,“ uvádí Reid. Navíc zdejší kameny jsou neposedné a neřídí se ročními obdobími: hýbou se i na jaře, v létě a na podzim, kdy po ledu není ani památky.

Úřady kamery nechtějí
Celých 45 let bádání a smysluplné vysvětlení pořád žádné. Co s tím? S opravdovou vervou se do zkoumání jevu pouští v 90. letech 20. století americká geoložka Paula Messina a její manžel Phil Stoffer. Rozhodnou se záhadnou plošinu zkoumat jako pod drobnohledem. Co takhle nainstalovat po celém dně vyschlého jezera kamery a sledovat každé zdejší šustnutí? Mají ale smůlu: právě v té době se lokalita stává přísně chráněným územím a jejich plán smetou úřady ze stolu. Badatelé se ale jen tak nevzdávají a nakonec jim přichází na pomoc moderní technika a jejich vlastní nohy.

Všechny kameny jsou ženské
Řešení je jednoduché. Paula Messina a její manžel vezmou přijímač satelitních souřadnic GPS a obcházejí jednotlivé kameny a zapisují jejich polohy. Celkem navštíví údolí během let 1993 až 1997 osmnáctkrát. V údolí, které má čtyři kilometry na délku a dva kilometry na šířku, se tak pořádně nachodí. Každý ze 162 balvanů, které do svého výzkumu zahrnují, dostává jméno, a jak je v Racetrack Playa zvykem, je to jméno ženské. Nejslavnějším ze všech je Karen, která je zároveň i největší. Má délku 72 centimetrů, šířku 48 centimetrů a výšku 51 centimetrů a váží 320 kilogramů. Jméno dostává už během výzkumů v 70. letech 20. století. Během silně deštivého roku 1993 se ale ztratí. Najde ji až Paula Messina, a to 800 metrů od místa, kde byla Karen spatřena naposledy.

Jde to jen po kluzkém povrchu
Badatelé nakonec mají podrobné údaje o pohybu kamenů i době, kdy k němu dochází.
Další práce je už jen náročná analýza získaných dat. Jedno z prvních zjištění ukazuje, že při posouvání kamenů hraje důležitou roli déšť. „Jakmile zaprší, stane se jílovitý povrch velmi mazlavým. Po rozbředlém dně se pak kameny snadno pohybují,“ vysvětluje Paula Messina. K dispozici má nyní přesně zmapované trasy, kudy balvany putovaly. „Je zajímavé, že některé cestují spíše po přímých trasách, to je případ těch hranatých, ty oblé se zase posunují v klikatých stopách,“ podotýká. Průměrně každý kámen urazil za necelých pět let pozorování 212 metrů. Ten nejlínější se pohnul o pouhých 156 centimetrů, ten nejpilnější až o 881 metr. Váha přitom v délce trasy nehraje žádnou roli. To je ale bohužel vše, co se dá s jistotou o putujících balvanech říct. Záhadou totiž stále zůstává, co s nimi hýbe.

Můžou za všechno prašní ďáblové?
„S největší pravděpodobností kameny posouvá vítr. Je tady ale spousta nejasností, které mluví proti,“ uvádí Paula Messina. Stopy balvanů například zcela neodpovídají směrům proudících větrů. Rychlost pohybu valounů navíc v některých případech dosáhla až dva metry za vteřinu. Jakou sílu musí mít vítr, který s nimi hýbe? „Domnívám se, že se zde setkává několik silných větrných proudění, která v úzkém údolí vytvářejí jakýsi tunelový průvan. Tím, že je těchto průvanů několik, mohou vytvářet drobné větrné víry, které můžou za změnu směru pohybu kamenů,“ vysvětluje Messina. Zmíněným větrným vírům se v Americe říká „prašný ďábel“, to proto, že je většinou provází mračno prachu a mají často sílu malého tornáda.

Záhada trvá nadále
Navzdory všem zjištěním i Paula Messina nadále zůstává v pochybnostech, zda je její teorie pravdivá. „Nedokážu si vlastně představit, co to může být za vítr, který tak snadno pohne balvanem o váze 300 kilogramů,“ říká badatelka. Skutečné rozluštění záhady by mohl poskytnout někdo, kdo by na vlastní oči viděl, jak se kameny pohybují. A to se zatím nikomu nepodařilo.
Zdroj: Planeta země
(mh)

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2219762
DnesDnes281
VčeraVčera639
Tento týdenTento týden281
Tento měsícTento měsíc12287

Partnerské weby