Na podzim roku 1947 Renie Burghardtová s prarodiči Josefem a Terezou Szitakovými emigrovala z Maďarska, okupovaného Rusy, do sousedního Rakouska. Spolu se 

stovkami dalších zubožených Maďarů byli převezeni do uprchlického tábora.
Tábor Spital byl nevlídným místem, plným dlouhých kasárenských budov. Avšak hned za ním se rozprostíral nádherný svět hor, průzračných a chladných bystřin a zvlněných kopců plných květin. V létě 1948, když bylo Renii 11 let, se svou nejlepší kamarádkou Lenkou objevily obrovské borůvkové plantáže. Namlsaly se šťavnatých borůvek a uháněly zpět do tábora, aby o svém nálezu řekly svým rodinám.
Následujícího rána se Renie spolu s babičkou přidaly k dalším dvěma ženám s dětmi a namířily si to k borůvkovému porostu. Vyrazily časně z rána, neboť to od tábora bylo dobrých pět mil. Dědeček se jim snažil cestu rozmluvit, protože se mu v noci zdálo, že se přihodí něco hrozného. „Zase ty tvoje sny,“ odbyla ho babička.
Po téměř třech hodinách chůze dorazily ke kopci, na jehož úpatí začínalo borůvčí. Renie se rozeběhla z kopce a chtěla všechny předběhnout, když tu náhle uslyšela hlasité prasknutí. Vzápětí se ozval babiččin nářek. Když se totiž chystala sejít z kopce, uklouzla a zlomila si pravou nohu. Obě ženy se jí snažily pomoci, avšak babička naříkala ještě více. Nemohla se ani pohnout.
Renie se rozeběhla prašnou cestou pro pomoc. Věděla, že babička trpí a měla před sebou dlouhou cestu. Při běhu v duchu prosila o zázrak. Po tváři jí stékaly slzy. „Proč jen babička nedala na dědečkovo varování?“ honilo se jí hlavou. „Cožpak nám jeho prorocké sny za druhé světové války několikrát nezachránily život?“
Asi v polovině cesty do tábora se zastavila, aby si odpočinula, neboť byla vyčerpaná. Náhle před sebou něco zaslechla. Pak to spatřila. Byl to vojenský náklaďák, který v táboře fungoval jako sanitka a mířil přímo k ní! Když ji řidič sanitky spatřil, zastavil. Vedle něj seděl dědeček.
Po cestě za babičkou jí vyprávěl, že po jejich odchodu znovu usnul. Ve svém snu náhle zaslechl hrozivý praskavý zvuk a uslyšel babičku vykřiknout bolestí. Šel za řidičem sanitky a řekl mu, že babičku musí najít. „Prosil jsem ho, ať se mnou jede. Nakonec se nechal přemluvit,“ vysvětloval dědeček.
Než babičku naložili na nosítka, její noha zmodrala a otekla. To, co všichni slyšeli prasknout, byla její holenní kost. Zlomila si také dvě kosti v kotníku. Tři měsíce nosila sádru a noha ji pak zlobila po zbytek života. Od té doby však již nikdy nebrala dědečkovy prorocké sny na lehkou váhu.
(nag)

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2184116
DnesDnes361
VčeraVčera564
Tento týdenTento týden3146
Tento měsícTento měsíc11055

Partnerské weby