Profesor Mittelbauer se procházel laboratořemi Státní univerzity se svým asistentem Dolterem. V laboratořích pracovaly skupiny studentů po trojicích na různých projektech. Některé z těchto projektů byly zajímavější, jiné už méně, ale každá skupina musela svůj projekt dokončit, aby mohli považovat své studium za dokončené. Pokud se náhodou stalo, že úkol byl nad síly studentské trojice, musela žádat o povolení univerzitní radu, aby si směla vybrat jiný úkol. Z toho bylo zřejmé, že se výzkumné buňky nepředháněly ve zpracování speciálních a obzvlášť složitých projektů. Mezi nejoblíbenější a ne moc náročné projekty patřilo rozmnožování některých prvoků nebo genetická manipulace rostlin. Navíc u těchto projektů nebyla vyžadována ani účinnost, tzn. že mohl skončit klidně i fiaskem. Jediné, co bylo třeba, bylo závěrečné zhodnocení, kde musely být opravdu zevrubně popsány příčiny neúspěchu a způsoby jejich řešení. To sloužilo pro ty, kteří by snad chtěli navázat na rozpracovaný projekt. Druhým oblíbeným typem bylo vytvoření smrtícího prostředí pro nějakou bakterii nebo virus. Tady se všechny skupiny zpočátku snažily hledat nějaké alternativní látky ke splnění úkolu. Pokud se jim však nedařilo, nakonec se spokojily i s nižší úspěšností při řešení daného problému a použily
některou ze známých účinných látek, která úkol vyřešila. Občas si však nějaká skupina vybrala úkol, který se vymykal ze zaběhaných kolejí. Ale obvykle ani tento projekt nepostrádal zadní vrátka, jimiž se dal nějak dotáhnout do konce. V současné době tady běžely takové projekty dva. První projekt si vytýčil nalézt alternativní zdroj energie, namísto docházející ropy. Profesor Mittelbauer trochu poodstoupil od pracující skupiny, kterou skoro půl hodiny sledoval a kývnul na svého asistenta. „Řeknu ti, Franku, tahle trojice na mě udělala opravdový dojem. Čtrnáct dní práce a už mají vytipovaných deset materiálů, na které zaměří svou činnost. Dokonce je mají seřazené podle náročnosti zpracování a předpokládaného výdeje energie.“ „Taky jsem si toho všimnul, Miku,“ pokýval hlavou asistent. „Předpokládám, že jsou pořádně blízko k vyřešení naší energetické krize.“ „Blízko to oni jsou, Franku, ale pro jejich vlastní dobro doufám, že radši neuspějí.“ „No Miku!“ Překvapený asistent Dolter si sundal brýle a začal je zuřivě čistit. „To bych od tebe nečekal! Snad jim proboha nezávidíš?“ „Samozřejmě, že ne!“ řekl profesor naštvaně. „Ale umíš si vůbec představit, jak by naftová lobby zareagovala na existenci levného zdroje energie? V lepším případě by celý projekt koupila, aby ho mohla smést ze stolu. A v tom horším případě bychom se všichni, co o projektu něco víme, museli bát o svůj život. Takže z tohoto hlediska je lepší, když se jim to nepovede. Lidé ještě na to nejsou připraveni.“
Frank Dolter stál zamyšleně a nepřítomně si hrál s propiskou. Pak se kysele pousmál. „Máš pravdu Miku, takhle jsem se na to nedíval. Půjdeme radši dál. Lemarcova skupina má také zajímavý projekt. Je sice trochu divný, ale na zajímavosti mu to neubírá.“ Lemarc byl tmavovlasý, kostnatý student, s vysedlými lícními kostmi. Dále v jeho skupině byla dívka, Henrieta Irau, a poněkud rozčepýřený Mark Peterson. Profesor s asistentem došli k jednomu z nejvýkonnějších počítačů v laboratořích univerzity, kde skupina pracovala.
„Dobrý den, Leo,“ přistoupil Dolter k Lemarcovi. „Mohl bys nám trochu přiblížit váš projekt?“ „Samozřejmě. Snažíme se tady pomocí počítačových simulací vytvořit návrh úprav člověka, včetně svalů, aby mohl létat. Prostě se pokoušíme aplikovat létací mechanismy ptáků na lidské tělo. O programovou stránku se stará tadyhle Mark a o grafickou zase Henrieta. Musím se pochválit, že již máme jisté úspěchy. Vlastně po zadání různých vstupních proměnných dosahujeme skoro shodných výsledků. Můžete se sami přesvědčit.“
A opravdu, na obrazovce se objevily vstupní údaje a po zpracování se objevila výsledná simulace. Její vzhled doktoru Dolterovi připomněl prastaré kostelní fresky s vyobrazením andělů. Po změnách vstupních údajů se výsledné simulace měnily jen velice málo.
„Opravdu zajímavé,“ pochvaloval si simulace profesor Mittelbauer. „Pokračujte v práci.“ Jeho asistentovi však něco vrtalo hlavou. „Proč jste do vstupních proměnných zahrnuli ptáky, když člověk je savec? Podle všech
předpokladů jste měli zkusit vyjít z létajících savců.“
Lemarc vytřeštil oči: „Doktore, to máte vlastně pravdu a nás to ani nenapadlo. Ještě dnes to zapracujeme do programu a zítra ráno bychom mohli provést simulaci. Jste srdečně zváni pánové.“ „Musím připustit, že mě to velice zajímá,“ řekl profesor „a určitě si tu simulaci nenechám ujít.“
Oba zástupci univerzity se chystali k odchodu a tři studenti se pustili do horečnaté činnosti. „Musím uznat, že s těmi létajícími savci to byla zajímavá myšlenka, pane kolego,“ otočil se profesor ke svému asistentovi. „Ale obávám se, že jim z toho nakonec vyjde nějaký Batman, nebo co.“ „Uvidíme, necháme se ráno překvapit.“
Žádný ze těch tří studentů tu noc toho moc nenaspal, což prozrazovaly tmavé kruhy pod jejich očima. Oba učitelé na tom nebyli o moc lépe. Lemarc napsal do programu několik vstupních údajů a roztřesenou rukou klepl na tlačítko Start. Na obrazovce se začal pomalu vykreslovat výsledný obraz simulace. Nejdříve se objevily hrubé rysy a vzápětí se začaly dokreslovat jednotlivé detaily vzhledu. Když byl proces u konce, tak všem přítomným z toho příšerného pohledu přeběhl mráz po zádech. Protože z obrazovky na ně zírala svýma hladovýma očima plnýma zla pravá tvář ďábla.
(nag)

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2170088
DnesDnes102
VčeraVčera589
Tento týdenTento týden1338
Tento měsícTento měsíc16264

Partnerské weby