Křesťané mají Bibli, Židové Talmud, muslimové Korán a obyvatelé horských oblastí Albánie zvykový zákoník nadřazený všem náboženstvím. Na severu je to Kanun od Leka Dukagjiniho, na jihu pro změnu Skanderbegův zákoník. Oba popisují pravidla života jedince i rodových klanů - svatební obřady, manželství, ale zejména pohostinství a krevní mstu. Pohostinstvím jsou Albánci pověstní, stejně tak ale i neustálým vzájemným vražděním se ve jménu cti. Těžko si kdo dovede představit, že vychová zdravé syny jen proto, aby v dospělosti zastřelili člověka a sami byli brzy poté rovněž zabiti. Jak se asi žije s vědomím, že se ze syna musí stát vrah? Bez ohledu na to, zda sám chce nebo ne, bez ohledu na názor a city matek. Pro většinu z nás je to nepřijatelná představa, pro albánské ženy tvrdá realita. Dle zvykového zákona musí být pomstěna i nezaviněná smrt (například zemře-li host v domě či na pozemku hostitele). Zabrání půdy, urážka, nevěra, podvodné jednání - i to jsou důvody ke krevní mstě. Pravidla přesně stanoví, kdo koho musí zabít, kdy, kde a za jakých okolností.
Historie vzniku
Zvykové právo vzniklo v Albánii zhruba v 15. století. V období, kdy se do země začaly valit hordy Osmanů. Turci vytlačili křesťanství do hor a v zemi zavládl islám. Turecká nadvláda v Albánii trvala až do 19. století. Izolované horské kmeny si proto vytvořily své vlastní zákony, nezávislé na turecké moci a později na albánské státní moci. Zvykový zákoník Kanun je stále platný. Obsahuje řadu tradic z předkřesťanských dob a křesťanského Starého zákona. Zatímco však křesťanství i islám vnímali Albánci jako cosi vnuceného, zvykové právo je jejich národní komoditou. Albánie je jediná země v Evropě, s kterou nesvedla nic ani katolická církev! Vymýtit krevní mstu a staré zvyky se málem podařilo až komunistickému režimu. Po jeho rozpadu v roce 1992 však v zemi došlo ke zmatkům, k anarchii - a k návratu ke zvykovému právu coby záruce udržování pořádku. Některá pravidla krevní msty jsou podobná zvykovému právu ve Středomoří (na Sicílii, v Černé Hoře), role soudců a udržovatelů pořádku se chopily mužské hlavy klanů.
Msta je otázkou cti
V albánském zvykovém právu se nejvíce skloňují tři slova - pohostinnost, krev a čest. Pro pána domu je host posvátná osoba, za kterou přebírá veškerou zodpovědnost. Krev je zde probírána neustále - rodová i prolitá. A čest má pro Albánce nejvyšší společenskou hodnotu. Proto musejí být pomstěny i křivdy staré několik století! Ženy a děti z ní jsou vyloučeny, zabíjet mohou pouze muži a jen muži mohou být zabiti. Syn je v rodině vychován k vykonání vraždy za předchozí vraždu, aby pomstil krev svého rodu a očistil rodinnou čest. Nemá šanci úkol odmítnout, zneuctil by svou rodinu. Čest je pro Albánce důležitější než život.
Besa a věže uzavření
Vražda z krevní msty musí být provedena předepsaným způsobem. Následujících 24 hodin je mstitel chráněn tzv. besou. V této ochranné lhůtě na něj nesmí rodina oběti zaútočit. Vrah je dokonce povinen účastnit se pohřbu i pohřební hostiny své oběti! Celé společenství přitom sleduje a hodnotí jeho chování. Po pohřbu vyjednává rodina vraha s rodinou oběti prodloužení besy na šestitýdenní období. Byla-li vražda i chování mstitele v souladu s pravidly Kanunu, je besa schválena. I tak se však mladý muž musí připravit na to, že přijde o život. Rodina vraha je také povinna zaplatit tzv. daň z krve. Vybírá ji pověřená osoba a odevzdává kmenovému vládci území. Raritou albánských horských vesnic jsou mohutné kamenné věže uzavření. Ukrývají se zde ti, kterým vypršela besa. V podstatě jsou zde pohřbeni zaživa - ve stísněném, nevětraném prostoru, téměř bez světla. Absurdní řetězce krevních vendet jsou postupem času tak zamotané, že některé rody už ani neví, kdo se má kdy mstít. Je běžné, že v jedné vesnici stojí i několik věží uzavření a „mstitelé cti“ pálí z oken po sobě navzájem. Jejich matky, ženy a děti zatím pracují tvrdě na poli a snaží se udržet hospodářství. Také je běžné, že se krevní mstou vyvraždí navzájem celé rodiny! Na horách nepotkáte muže bez pušky. Turisté jsou ovšem z krevní msty vyloučeni, takže cestování po albánských horách je relativně bezpečné. Albánci jsou k návštěvníkům přívětiví, ale o zvykovém právu se s cizinci nebaví. V osobních a národních záležitostech jsou velmi uzavření a nemluví o nich ani ti, co z Albánie odešli. Je to národní tabu.
Zneužití zvykového práva
Obnovení zvykového práva v Albánii nastartovalo novou vlnu organizovaného zločinu a stalo se živnou půdou pro kriminální chování. Dnes je Kanun účelově zneužíván a jeho pravidla porušována. Oběťmi krevní msty se často stávají právě ženy a děti, ačkoli původní zvykové právo je z ní vylučuje. Díky migraci horalů se zvykové právo dostalo i do měst (včetně Tirany) a fenomén krevní msty komplikuje Albánii pozici v mezinárodních organizacích (zejména těch, které se týkají lidských práv).
Jana Zapletalová

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2128439
DnesDnes621
VčeraVčera851
Tento týdenTento týden3226
Tento měsícTento měsíc21932

Partnerské weby