Bílá paní: Markéta z Hradce
Šlechtický rod: Vítkovci
Kde se zjevuje: Jindřichův Hradec, Telč
Od kdy: 2. polovina 14. století

Na zámku v Jindřichově Hradci je bílá paní vídána nejčastěji o polednách. Propluje – neboť bílá paní „kráčí, jakoby se vznášela, jakoby plula“ – po ochozu staré, opuštěné věže, na kterou už dávno nevedou schody. Kdysi dávno je spořádal ničivý požár. Není to žádné halucinační zjevení, které by viděl třeba jen „nějaký opilec“, jak by se mohl domnívat každý zarytý materialista.

Zamyká, i když nemusí
Lidé kolem jindřichohradeckého zámku i v samotném městě pod ním prý na tohle zjevení v posledních staletích mnohokrát užasle hleděli. A zdejší bílá paní se klidně nechá okukovat, „nikoliv strašlivá“, pak se pozvolna ztrácí, rozplývá, jakoby se propadala do věže. Jindy buď jen tak volně kráčí zámeckými chodbami, nebo má u pasu klíče. To je pak jasné, že hodlá procházet nejrůznějšími místnostmi. Ač nemusí – je přece nehmotná – vždy si odemkne, vstoupí do pokoje, zamkne za sebou… Dokonce i někdy promluví. To je ovšem u bílých paní unikum. Tu a tam se totiž stane, že jindřichohradecký přízrak odvážný - anebo prostě jen k smrti vyděšený - jedinec pozdraví. Takovému zdejší bílá paní obvykle odpoví následujícím způsobem: „…a tu její hlas zněl jako ševel, jako tichého větru vání…“.
V 15. století se páni z Hradce příbuzensky spojili s Rožmberky, proto se někdy uvádí, že po zdejším hradě obchází paní Perchta. Tahle ale nejspíš Perchtou nebude…

Straší v jeptišském hábitu
Eduard Petiška v této souvislosti vzpomíná zakladatele Vítkovců, který nejstaršímu synovi Jindřichovi odkáže modrý štít se zlatou růží a ze svých hradů mu odevzdá právě Hradec. A záhy už tu máme, v přímé linii potomků, paní Markétu, manželku pana Jindřicha z Hradce, ke svým poddaným vlídnou a laskavou. Těm dává soucitná Markéta z Hradce vždy zjara, na Zelený čtvrtek, vařit ve velkém kaši. Potom však paní Markétu postihne velký žal – zemře jí milovaný manžel. Přenechá panství svému synovi (podle jiné verze ho synek přímo po otci zdědí – a matku vyžene) a vstoupí do kláštera. Hradečtí ji pak vídají jen čas od času, když jezdí na návštěvu ke svému synovi – v bílém hábitu svého řádu. „A když pak zemře, v onom bílém šatu vstoupí i do pověstí,“ uzavírá Petiška. „Jednou prý ji lidé spatřili v pravé poledne u okna ve věži. Vznášela se v něm jako bílá pára, a když ji dole s úctou zdravili, pozdravila také pokynem hlavy a s úsměvem,“ dodává Petiška. „Potom se rozplynula jako dým.“

Umírajícímu zajistí zpovědníka
Hradecká bílá paní dobře poslouží zdejším pánům. Roku 1604 se těžce roznemůže hradní pán Jáchym Oldřich. Končí právě temný lednový den, kdy sněhová bouře kvílí a burácí kolem hradních zdí. Padá noc. Celý hrad po únavném sychravém dni spí. Jen pán ne. Blouzní, umírá. Opuštěn a v hrůze, bez zpovědi – bez níž žádný pravý křesťan nesmí z tohoto světa odejít… A tehdy se náhle probouzí pánův zpovědník, páter Mikuláš Pistorius. Jakoby ho kdosi volal. Kněz rázem vyskočí z lůžka, narychlo se oblékne a otevře dveře do temné hradní chodby. Stojí tam průsvitná, zářící bílá paní. „Nemeškej a pojď se mnou!“ pronese zjevení vážným hlasem. Bílá paní ho jistě vede ke komnatě hradního pána. Kněz vstoupí a umírajícího stihne zaopatřit posledním pomazáním.
(nag)

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

1973205
DnesDnes687
VčeraVčera871
Tento týdenTento týden1558
Tento měsícTento měsíc18810

Partnerské weby