Od pradávna uctívali lidé stromy, spatřovali v nich živé bytosti a obdařovali je čarodějnými schopnostmi. V lidové kultuře starých Slovanů byl takovou posvátnou dřevinou, uctívanou jako spojení s oním světem a schopnou věšteb a předpovědí (např. počasí), keř lísky obecné (Corylus avellana).
Chrání před zlým
Líska se řadila k „požehnaným“ dřevinám, do nichž údajně neuhodí blesk. Proto při prvním zahřmění spěchali poutníci pod její ochranu, jejími větvičkami či malými křížky vyřezanými z jejího dřeva si lidé zdobili domy, hospodářská stavení, nosili je do polí, obzvláště v den sv. Jiří (24.4.) a ve svátek Ivana Kupala (noc na 7. července, reminiscence na pohanský Slunovrat, název vznikl sloučením jmen Jana Křtitele a pohanského boha plodů Země Kupala). Mělo se za to, že bouře se vyhne místům, ochráněným lískou. V den llji (20. července na svátek llji „gromovníka“, na kterého přešly atributy pohanského boha hromu Peruna) se Bosňané obávali byť i jen šeptem pronést slovo „líska“ a zaměňovali jej slovem „ret“ – jinak prý hrozilo, že by bouře mohla zničit veškeré ořeší v lese.
Kouzelná síla lísky byla využívána proti nečistým mocnostem: Aby duchové a zlé síly neuchechtali člověka, bylo nutno se obkroužit magickým znamením pomocí lískové haluzky. Démony, usilující o dětské duše, odháněli tak, že se zapálenou lískovou větvičkou obcházeli dětskou kolébku.
Věští budoucnost
Líska byla považována za skutečnou ochranu před hady a myšmi. Bulhaři byli přesvědčeni, že se hadi nejen lísky bojí, ale že je dokonce dokáže sama usmrtit. Češi a Slováci ukládali lískové haluzky do sýpek, poklepávali jimi stěny domů a špýcharů, a takto odtud vyháněli hlodavce a plazy.
Některé slovanské národy dodržovaly nevyřčený zákaz – nelámat zbytečně lískové větve, tak svatě věřily, že v husté koruně přebývají duše předků, kteří navštívili Zemi v předvečer svátku Trojice (také se nazývá svátkem Letnic či svátkem nejsvětější Trojice).
V den Nanebevzetí Páně (40. den po Vzkříšení) zdobili lískovými větvičkami domy, kladli je na podlahy obytných stavení i kostelů. Podle tradice si naši předkové klekali, modlili se, přikládali ucho k lískovým haluzím a naslouchali jim. Mělo se za to, že tímto způsobem lze uslyšet hlas mrtvých, ba dokonce s nimi hovořit.
Na Vánoce bylo zvykem jíst lískové oříšky zároveň s dalšími druhy „zádušních“ pokrmů, například s boby a fazolemi. O spojení lísky s magickým světem předků vypovídá také tradiční vánoční věštění. Prázdný ořech byl předzvěstí blízké smrti, případně hladového roku, zatímco ořech pěkně plný znamenal blahobyt.
Na staré Rusi nosívali zdvojené oříšky „dvojčata“ ve váčku s penězi (pro jejich dostatek), nebo na krku (proti nemocem). Lískové haluzky vkládali do truhly nevěsty, aby se „zvětšilo věno“.
Podle slovinských pověr je kouzelná větvička lísky schopna ukázat člověku cestičku k pokladům ukrytým v zemi.
(nag)

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2165801
DnesDnes270
VčeraVčera695
Tento týdenTento týden1601
Tento měsícTento měsíc11977

Partnerské weby