Pro Kelty byla lidská hlava čímsi tajemným, tušili, že je sídlem myšlení, které chápali jako dar bohů. Věřili přitom, že i hlava oddělená od těla si podobně jako ořech či ovocný plod uchovává vitalitu, schopnost zrození nového života, sílu a věčnou duši zemřelého. Hlava přemoženého nepřítele zvyšovala schopnost vítěze, chránila ho ode všeho zlého. Čím více takový keltský hrdina získal useknutých hlav svých poražených protivníků, tím byl statečnější a také odolnější nástrahám a zraněním. Římský spisovatel Diodoros Sicilský nám o Keltech zanechal svědectví, že „hlavy padlých nepřátel usekávají a uvazují je svým koním kolem krku, zkrvavenou zbroj dávají svým služebníkům a ti ji za nadšeného pokřiku a zpěvu vítězných písní vystavují na odiv. Doma přibíjejí tato znamení cti na zeď úplně stejně, jako kdyby na honu skolili divokou zvěř.
Citovaný Diodoros a historik Strabón shodně zaznamenali, že Keltové hlavy významných osobností balzamovali v cedrovém oleji a pak ve dřevěných schránkách přechovávali celé generace. Pokud prý si cizinec získal důvěru jejich majitele, pyšně mu svou sbírku předvedl a s nadšením vyprávěl o hrdinských kouscích svých předků. Právě tím, že se o takové hlavě, ať už zabitého statečného nepřítele nebo příbuzného, stále hovořilo, jako by tento člověk zůstával naživu. Čím vyšší postavení měl určitý člověk zaživa, tím větší vážnosti se pak mezi Kelty těšila jeho useknutá hlava. Například lebku zabitého římského prokonsula Lucia Postumia si Bójové pozlatili a udělali z ní obřadní nádobu, z níž pak pili pouze keltští kněží – druidové.
(nag)

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2259540
DnesDnes444
VčeraVčera685
Tento týdenTento týden1129
Tento měsícTento měsíc14948

Partnerské weby