Krátce po 11. hodině se v neděli 4. května 1919 nad bratislavským přístavem objevil italský letoun značky Caproni. Několikrát zakroužil ve výšce asi 400 metrů, pak se snesl níže. Na rovině u Vajnor zatím vojáci zapalovali benzín, aby pilota dýmem upozornili na vybrané místo pro přistání.
Letadlo se sneslo níže a nalétávalo na další oblouk. Najednou se nečekaně z výšky asi 100 metrů zřítilo přímo na zem. V jeho troskách zahynul osmatřicetiletý spoluzakladatel Československé republiky a generál francouzské armády Milan Rastislav Štefánik.
Kdo vlastně byl Štefánik? Syn evangelického faráře z Košiariské u Myjavy vystudoval v Praze astronomii. Poté odešel do Francie, kde se brzy stal známým vědcem. Po vypuknutí 1. světové války narukoval k francouzskému letectvu a v roce 1915 se v Paříži spojil s profesorem Tomášem G. Masarykem, jehož filozofické přednášky kdysi navštěvoval, a sociologem Edvardem Benešem.
Tato trojice vlastenců založila exilovou Československou národní radu a Štefánik díky svým stykům zařídil Masarykovi audienci u francouzského premiéra Aristida Brianda. Masaryk tomuto čelnému představiteli jedné z mocností Dohody předložil svoji vizi střední Evropy bez Rakouska-Uherska. Briand považoval jeho názory za utopické, nicméně se mu zamlouval návrh získat mezi českými a slovenskými válečnými zajatci vojáky pro nové oddíly bojující po boku Francouzů na západní frontě. Toho úkolu se ujal právě Štefánik a v létě roku 1918 už měli československé legie ve Francii, Itálii a zejména v Rusku ve svých řadách zhruba sto tisíc mužů.

Přebytečným ministrem
Byli to právě čeští a slovenští legionáři a jejich statečný boj, co nejvíce napomohlo uznání budoucího Československa. Když pak byl stát 28. října 1918 skutečně vyhlášen, kupodivu se ministrem národní obrany v jeho vládě stal předák národních socialistů Václav Klofáč. Pro Štefánika, který byl právě na Sibiři u československých legií, zbyl prázdný titul ministra války v Masarykově exilovém kabinetu.
Soukromě vyjádřil rozčarování nad poměry, které panují v novém svobodném státě. Dokonce vážně uvažoval o tom, že by opustil politiku a vrátil se k astronomii, nejspíše na svou observatoř na Tahiti: „Až se vrátím domů, brzy opět zmizím z Evropy za svou vědeckou prací a nikdo nebude vědět, kde jsem… Generálské hvězdy velmi rád obětuji skutečnému světu hvězd.“
V březnu 1919 se už vážně nemocný Štefánik objevil v Paříži. Beneš o něm uvažoval jako o svém eventuálním zástupci na mírové konferenci. „Já dám tisíckrát přednost jemu před Kramářem,“ napsal Masarykovi. Jenže Štefánik za jednacím stolem prvního československého předsedu vlády Karla Kramáře nenahradil. Krátce na to totiž došlo k hádce mezi Benešem a Štefánikem. Zatímco Beneš požadoval orientaci zahraniční politiky na Francii, Štefánik trval na Itálii. Zřejmě v tom hrál roli jeho citový vztah ke snoubence z řad italské šlechty – markýze Giulianě Benzoni. Rozchod mezi dvěma exilovými vůdci byl dokonán. Najednou nikdo nevěděl, co se Štefánikem…

Chyba pilota nebo atentát?
Za těchto okolností startoval 4. května z italského letiště Campo Formido letoun z tříčlennou italskou posádkou a generálem Milanem Rastislavem Štefánikem. Těsně před přistáním ve Vajnorech u Bratislavy došlo ke katastrofě. Co bylo její příčinou? Byla to nešťastná souhra náhod nebo chyba italského pilota? Někteří historici poukazují na to, že italský otevřený dvouplošník Caproni 11 495 byl mimořádně poruchový stroj, jiní hovoří o nepříznivém počasí a vzdušných vírech nad Bratislavou.
Podle jedné hypotézy byl Štefánik nad Bratislavou sestřelen! Prý se tak stalo na příkaz Edvarda Beneše. „Dostali jsme rozkaz, že přiletí nepřátelské letadlo a že ho musíme sestřelit,“ vyprávěli později dva z českých vojáků Jiří Forman a Oldřich Fořt. Oba dva prý později utekli do Francie, protože se obávali, aby nebyli postaveni před vojenský soud, jako jejich kolegové, kteří se údajně také na střelbě podíleli.
Podle oficiální verze však nebyla žádnými svědky střelba na letadlo doložena. Navíc Beneš byl v kritické době na mírové konferenci v Paříži a asi těžko mohl odtud organizovat nějaký atentát. A kromě toho velitelem československé armády na Slovensku byl tehdy italský generál Luigi Piccione a nelze předpokládat, že by dovolil střílet na letadlo své vlasti. Možná však došlo k tragické záměně italské červeno-bílo-zelené trikolory na křídlech letadla za stejnou maďarskou. Právě Maďarsko bylo tehdy s Československem ve válečném stavu.
S odstupem mnoha let vyprávěl tehdy třináctiletý pasáček Jozef Haronik, jenž byl první u trosek letadla, že italští piloti byli mrtví, kdežto Štefánik pouze raněný a v bezvědomí. Vzápětí však na místo katastrofy dorazilo několik civilistů v černém autě, kteří generála ihned naložili a odvezli, a pak už ho nikdo nikdy neviděl živého.
Do debaty o příčinách letecké katastrofy ve Vajnorech zasáhl i Štefánikův přítel, vrchní velitel čs. legií na Sibiři francouzský generál Pierre Thiebaut Janin. Podle Janinova názoru, zveřejněného však na jeho příkaz až v roce 2000, prý letoun pilotoval Štefánik sám a celé neštěstí bylo vlastně sebevraždou. Těžce nemocný Štefánik, který už léta trpěl žaludečními vředy, navíc v těžké depresi a cítící se nezaslouženě odstrčený, se prý rozhodl pro dobrovolnou smrt.
Že Štefánik mohl chtít při návratu na rodné Slovensko sám pilotovat a proto si vyměnil místo s pilotem, je pravděpodobné. Stejně tak nelze vyloučit, že se v těžké životní situaci zaobíral myšlenkami na sebevraždu. Ale při své nezištné a čestné povaze by jistě nepřipravil o život italské letce. A tak otázka jeho smrti zůstává stále otevřena.
Text: Jan Bauer, foto archiv autora

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2276930
DnesDnes41
VčeraVčera1344
Tento týdenTento týden1385
Tento měsícTento měsíc9179

Partnerské weby