Lubomír Mazuch (1945) se narodil v Kolíně. Historii, které se věnuje pětačtyřicet let, považuje za svoje životní poslání. Součástí jeho zájmů je genealogie, nauka o rodech, a skryté věci, o kterých se nepíše a jež leží za hranicemi lidského chápání. Ovládá několik parapsychologických disciplín, má rád léčivé rostliny, ctí homeopatii, ale zůstává při zemi. Pokud přijde řeč na rodokmeny, uslyšíte slova skutečného mistra. Není se tedy co divit, že vypracovával rodokmeny pro takové osobnosti, jako je Karel Gott nebo Jan Saudek.
Vypracováváte rodokmeny, odhalujete minulost rodů, dovedete se vžít například do situace v našich zemích po třicetileté válce?
Horor. Nejprve během ní jedna armáda vyvraždila všechny muže ve vsi, ženy znásilnila, domy vyplenila a vypálila - a za pár let pak druhá strana dělala totéž. A stejně tak po ní, kdy u nás desítky let vládl naprostý zmar.
Jaké společenské postavení měli tehdy sedláci?
Upřímně řečeno žádné. Označovali tak každého, kdo měl celý potah, to znamená dva koně nebo voly, a byl povinen tažnou robotou. Klasická genealogie se věnuje otcovské linii. Židé ovšem odvozují svůj původ od matky, protože ta je na rozdíl od otce jistá. Musíte si uvědomit, že až do roku 1848 u nás platil tzv. familiantský zákon, podle kterého se v židovských rodinách směl oženit pouze prvorozený. Děti měli i další synové, ale doslova tajně, takže si potomci brali matčino příjmení.
Když někdo v rodině tragicky zemře, máte dojem, že v tom může být nějaká osudovost?
Už v Bibli stojí, že Bůh trestá až do čtvrté generace. Mnoho lidí hledá v rodokmenech příčinu svých životních neúspěchů a cestu jak z toho ven. Je ovšem známou skutečností, že rodokmen může zachránit nebo prodloužit život. Řada zdravotních problémů je geneticky předurčena, a tak ten, kdo zná svůj rodokmen ve zpětné genezi, dostane určitou povědomost, ze které strany může nemoc udeřit. A může včas začít s prevencí. Skvělým příkladem jsou třeba rodinní lékaři z doby první republiky, kteří znali pacienty po několik generací a mnohdy jim stačil jen pohled.
Máte představu, jak vznikaly zápisy do tehdejších matrik?
V té době to chodilo tak, že zápis byl proveden teprve poté, co farář vystřízlivěl. Během křtu nebo oddavků si jen všechno poznamenal na zvláštní lísteček, takže není výjimkou, když narazíte na data plus minus deset let. Musíte se proto naučit trpělivosti a každý údaj křížem kontrolovat.
Jaká byla tehdy gramotnost mezi prostými lidmi?
Jsem si skoro jist, že žádný z vašich předků do té doby neuměl číst ani psát. Pro děti na venkově existovalo odmalička jen pole, od brzkého jara do pozdního podzimu, a práce v hospodářství. A v zimě většinou nemohly do školy kvůli vzdálenosti a sněhu.
S historií a rody úzce souvisí heraldika. Kdy vlastně začaly erby vznikat?
Bylo to ve druhé třetině dvanáctého století a důvod byl vojenský: rytíř v plné zbroji, s hrncovou přilbicí na hlavě, byl na bojišti takřka anonymní, čili nebylo možné rozlišit protivníka od spojence. Jako první byl vymalován štít, většinou poměrně křiklavými, dnes bychom řekli kýčovitými, barvami. V heraldice se nazývají tinktury. Velmi oblíbené byly modrá, červená, zelená, lila, černá a purpurová. Do heraldiky se přenesly i bílá jako barva stříbra a žlutá, která znamenala zlato. Štíty se brzy ocitly na pečetích, kterými se tehdy opatřovaly dokumenty všeho druhu, a jak přibývali dědicové, nastala doba členění štítů vodorovným dělením, svislým polcením, šikmením nebo tzv. pokosem, čtvrcením a klínováním, komplikovaly se jejich obvody atd. Měnily se tvary štítu, takže jich dnes rozeznáváme na dvacet, přišly kříže, první figury, a tak se pozvolna rozvinula heraldika. Ve čtrnáctém století už měli erby nejen příslušníci všech šlechtických stavů, ale i měšťané a řemeslníci.
Odkdy se datuje heraldika jako samostatný obor?
Pojem heraldika je odvozen od slova herold. Heroldi působili ve službách knížat i měst, byli vybaveni takřka univerzální imunitou a v dobách válek se stávali vyslanci znepřátelených stran. Najímaly si je i společnosti, které tehdy pořádaly turnaje, a oni museli umět bezpečně rozeznat jednotlivé turnajové rytíře podle erbu. Proto zakládali první registry a erbovní seznamy, což ale už na počátku 13. století často představovalo rozměrné folianty. Heroldi byli dokonalými znalci erbů a brzy začali vyvíjet vlastní umělou řeč, které se říkalo blasonování, a erby potom popisovali s její pomocí.
Jižní Afrika má třeba svého State Herold, státního herolda, až do dnešní doby...
To má mnoho zemí. Dokonce i při parlamentu České republiky působí heraldická komise. Na konci 15. století museli začít panovníci omezovat volné vytváření erbů ve svých zemích, protože by brzy došlo k jejich naprosté devalvaci. Dokonale pod kontrolu se dostaly jenom v Anglii, a proto se tam dodnes těší takové vážnosti. Když přijdete do některé jihoanglické katedrály, uvidíte tam dodnes viset krásné starobylé rodové prapory. V českých zemích nastal v tomto směru absolutní úpadek v 16. století. Řada nositelů venkovských šlechtických erbů zchudla, odstěhovala se do měst, a tam byla ochotna prodat podíl na rodovém erbovním majetku. Říkalo se tomu erbovní strýcovství. Nebylo výjimkou, že se pak o jeden erb dělilo třeba pět různých rodin. Pořádek v tom udělalo nové zemské zřízení z roku 1627.
Když se laik podívá na erb, zaujmou ho asi barvy či členitost drapérií… Každý erb začíná štítem. To je hlavní část; všechny ostatní se v genealogii považují za vedlejší. Erb vznikal tak, že se na štít nasadila přilba, a to buď hrncová, kbelíková, kolčí nebo turnajská, okolo ní a směrem dolů se rozprostřela tzv. přikrývadla, tedy jak vy říkáte drapérie. Ve starší literatuře pro ně najdete pojem fanfrnochy. Samotný erb někdy držel štítonoš, u panovnických rodů to byl zpravidla vztyčený lev. Na helmu pak přišel klenot, na němž se opakoval hlavní erbovní motiv. Byly i výjimky. Třeba Albrecht Dürer, který si ze svých cest z Holandska přivezl tehdy exotický námět mouřenína, si ho zvolil za klenot, zatímco hlavním motivem u něj byla otevřená zlatá brána. Členitější královské nebo městské erby mají postranní korouhve, které znáte třeba z krásného pražského městského znaku. Někteří šlechticové si přidávali pod erb stuhu s heslem, například Non Sanz Droict, starofrancouzsky Ne bez práva, který byl připisován otci Williama Shakespeara.
Co vlastně sdělují štítové figury?
Nejnázornější byly tzv. mluvící figury nebo erby, jejichž motivy mají přímý vztah ke jménu nositele. Německý Rothenburg má ve znaku červený hrad, nebo rod von Schwarzbach má v pokosu černý potok. Do téhle skupiny se někdy řadí i cechovní erby a štíty, jejichž rozmanitost si jistě dovedete představit. Pokud jde o tzv. obecné figury, jednoznačně vede lev a po něm následuje orel. Často drží v tlapách nebo pařátech různé předměty, rostlinu, meč, sekyru nebo žezlo. Zbrojí se u zvířat rozumí drápy, tesáky nebo zobák, a ty se většinou barevně odlišují. Vrcholně středověká heraldika někdy cudně naznačuje spojitost s alchymií. Když najdete na nějakém erbu - anebo i na domě jeho majitele - motiv opice - je to zřejmá narážka na laborování.
(zla)
Kontakt na Lubomíra Mazucha - tel.: 776890316

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2276546
DnesDnes1001
VčeraVčera1180
Tento týdenTento týden1001
Tento měsícTento měsíc8795

Partnerské weby