Hluboko uvnitř Balkánského poloostrova se ukrývá kouzelná řeka Drina. Její tyrkysově modré vody si odvážně prorazily cestu skrze vysoká pohoří. Místy ji vroubí neschůdné kaňony, jindy naopak sytě zelené pahorky pokryté mozaikou švestkových sadů a rozsypanými korálky zapadlých vísek. Jen málokterý evropský kraj je na první pohled tak líbezný, jako Podriní.
Na své pouti Drina dlouhým úsekem tvoří hranici mezi Bosnou a Srbskem. Obyvatelé z obou rozdílných břehů k ní chovají posvátnou úctu. Pro ně je Drina symbolem, matkou i jablkem sváru. Tu z každého zátiší čiší nesmírná nezdolná energie a ohromná síla, znásobená lidovou magií i spoustou dávných příběhů. Jeden z nich se odehrává v bosenském Višegradu. Hlavní roli vyprávění hraje jedinečný most. Most, který patří k nejreprezentativnějším ukázkám islámské, respektive turecké, architektury na evropském kontinentu.
Višegradský most okamžitě uchvátí všechny cestovatele robustní konstrukcí a jedenácti oblouky. Tím se markantně odlišuje od proslaveného mostu v hercegovském Mostaru. Poprvé zazářil po zdárném dokončení díla. To se událo takřka před pěti sty lety. Podruhé se dotknul hvězdného nebe, když Ivo Andrić představil světu román Most na Drině.
Putování říší mýtů
Překonat nástrahy, které představoval silný proud, se neobešlo bez problémů: „Vědělo se, že při stavbě překážela vodní víla, a v noci bořila to, co se ve dne postavilo, dokud ‚něco‘ nepromluvilo z vody a neporadilo mistrovi, aby si našel dvě malé děti, dvojčata, bratra a sestru, jménem Stoju a Ostoju, a aby je zazdil do pilířů mostu. Konečně našli strážníci v jakési vesnici dvojčátka. Když je odnášeli, matka se od nich nechtěla odloučit. Děti sice zazdili, ale mistr se slitoval a nechal v pilířích otvory, kterými nešťastná matka mohla kojit své obětované potomky. To jsou ta jemně klenutá slepá okna. Na paměť toho už po staletí teče ze zdí mateřské mléko. To jsou ty bílé tenké pramínky. Mléčné stopy lidé z pilířů seškrabují a prodávají jako léčivý prášek ženám, které nemají mléko …“ Ano, zatímco u nás Karlův most zpevnila vejce, višegradský děti. Prastarý rituál oběti byl vykonán. V oblasti Balkánu se nejedná o jediný případ, takřka obdobná legenda se zde váže i k dalším velkolepým stavbám.
Při budování mostu prý pomáhal též kameník z černohorského Ulcinje. Poblíž tohoto přístavu kdysi ztroskotala pirátská loď s nákladem afrických otroků. A jejich potomci tam vytvořili svébytnou černošskou komunitu. Z ní pocházel pomocný kameník, kterého zavalil jednolitý vápencový blok. Nešťastný řemeslník natrvalo zůstal pohřben mezi těžkými kvádry. A ani po tragické smrti se nedočkal klidu. „V prostředním pilíři, s oknem připomínajícím střílnu, prý žije černý Arab. Komu se zjeví, ten musí umřít. Žádné dítě ho ještě nevidělo, ale spatřil ho nosič Hamid a umřel ještě téže noci. Ovšem byl opilý do němoty a usnul na mostě při patnácti stupních pod nulou.“
Most utrpení

Mnohokrát most změnil svoje původní poslání - tedy prostředníka, který lidi k sobě přibližuje. Naopak se paradoxně stal temným místem, kde lidské životy vyhasínaly. Pochmurnou branou k podsvětí, k řece odnášející bezvládné zemřelé na onen svět. To světlý kámen poskvrnily krůpěje sražené krve a obdiv vystřídal odpor. Nejprve tady turečtí vojáci stínali domnělé srbské povstalce. A koncem minulého století zde pro změnu příslušníci srbských polovojenských jednotek masakrovali nevinné muslimské civilisty, jejichž těla házeli do řeky. Drina se stala masovým hrobem. Hrůzný koloběh dějin se znova naplno rozjel. Tehdy rázovité městečko pozbylo mnoho svých starousedlíků i kus své autentické tváře.
Vzdor a sláva
Most, který statečně vzdoroval strašlivým záplavám, kdy říční hladina vystoupila až nad kamenné zábradlí, měl již několikrát namále. A pokaždé za strádáním díla stál jeho tvůrce – člověk. Například během první světové války byl těžce poškozen ustupujícími rakousko-uherskými vojsky.
„Co vypukla válka, nebylo ještě takovéhle ticho, myslel si dál hodža radostně, a ticho je sladké a dobré. Ticho je stvořené pro modlitbu: samo je jako modlitba. V tom okamžiku hodža pocítil, jak pod ním pohovka vyletěla do vzduchu, jak se jeho ‚sladké‘ ticho protrhlo a rázem se proměnilo v dunění a hromový třesk … Pak zachytil pohledem most. Sedmý pilíř už tam nebyl: mezi šestým a osmým pilířem zela prázdnota, skrz niž bylo možno zahlédnout říční vodu.“
Podobně se na něm o třicet let později podepsala také německá armáda. I poslední desetiletí mu přidala několik vrásek. Nejprve pyšnou Drinu částečně spoutala kaskáda přehrad. A jedno z jezer začíná právě u Višegradu. Díky hladině zvýšené vodní nádrží dochází k tlaku na nosné sloupy a současně pozvolnému statickému narušení celé konstrukce. Višegradský most se znovu ocitnul v ohrožení. Přesto se však blýsklo na lepší časy, poněvadž roku 2007 byl poctěn zápisem do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Třeba už započala nová zlatá éra legendárního mostu na Drině.
Přání je jako vítr
Stále se zde za soumraku schází místní obyvatelé, aby si spolu vyměnili pár slov. Během letní sezony ale den převážně patří turistům. Ačkoli Višegrad itineráře zahraničních cestovních kanceláří zatím ještě spíše míjí, početní návštěvníci z mnoha zemí si sem již cestu našli. I já jsem mu podlehl, neboť jsem pocítil přání spatřit slavný most na Drině. A podařilo se mi přání si vyplnit. Jenže „…nejsou to lidská přání, co rozhoduje a řídí věci tohoto světa. Přání je jako vítr, přenáší prach z jednoho místa na druhé, občas jím zatemňuje celý obzor, ale nakonec se utiší, prach se usadí a zanechává za sebou starý a vděčný obraz světa. Trvalá díla se na zemi uskutečňují z boží vůle a člověk je jen jejím slepým a pokorným nástrojem. A skutečně velcí lidé, stejně jako velké stavby, se objevují a budou objevovat tam, kde je jim boží prozřetelností určeno, nezávisle na jalových a pomíjivých přáních a lidské ješitnosti“.
Napsal Jakub Hloušek s užitím citací z románu Iva Andriće - Most na Drině
Foto: Jakub Hloušek a archiv

DODATEK
Výstavba višegradského mostu byla ukončena roku 1577. Jeho délka činí 299 metrů. Autorství projektu náleží Mimaru Sinanovi (1489 – 1588), hlavnímu architektu Osmanské říše. Mezi jeho nejznámější díla přísluší například komplex Selimovy mešity v tureckém Edirne, kde se mu podařilo překonat velikost kopule istanbulského chrámu Boží Moudrosti.

Ivo Andrić (1895 – 1975)
Narodil se na území Bosny a Hercegoviny, v Dolci u Travniku. Ivo Andrić pocházel z chorvatské katolické rodiny. Vyrůstal ve Višegradu, posléze studoval v Sarajevu, Vídni a Krakově. Mezi oběma světovými válkami působil na zahraničních zastupitelských úřadech Království Jugoslávie. Posléze se věnoval literární činnosti. Vrchol Andrićovy tvorby představují romány Travnická kronika a Most na Drině, nicméně velice čtivé jsou také jeho ostatní prózy, především povídky. Roku 1961 obdržel Nobelovu cenu za literaturu, jako jediný spisovatel z oblastí bývalé Jugoslávie. Iva Andriće shodně považují za svého literáta Srbové, Bosňané i Chorvaté.

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2273983
DnesDnes850
VčeraVčera790
Tento týdenTento týden5394
Tento měsícTento měsíc6232

Partnerské weby