Sotva se dozvíme, kdo archeologům vnukl myšlenku, aby figurky žen z doby kamenné začali nazývat „venušemi“. S římskou bohyní lásky mají tyto nepohledné dámy společné pouze to, že jsou nahé. Jinak vůbec nic.
S takovou renesanční Venuší z Boticelliho obrazu se sotva mohou poměřovat. Ostatně sám objevitel jedné z nejslavnějších sošek tohoto druhu profesor Karel Absolon poznamenal o „své“ Věstonické venuši doslova: „Tlustá, nahá, ale slušná.“
Drobné, jen 5 až 10 centimetrů velké, figurky uplácané ze směsi spálených kostí, hlíny a živočišného tuku jako zmíněná Věstonická venuše, nebo vyřezané z kousku mamutího klu jako Moravanská venuše ze Slovenska, mají poněkud zvláštní proporce. Zobrazují totiž až přehnaně obézní ženy s mohutnými povislými prsy, obrovským břichem a širokými boky. Sošky přitom mají jen naznačené nohy, většinou postrádají ruce a vesměs nemají obličej. Na identitě jako by ani nezáleželo, některé pravěké venuše jsou dokonce bezhlavé. Hrdina Štorchova románu Lovci mamutů chlapec Kopčem rozhodně nemohl ve Věstonické venuši rozeznat podobu své zemřelé maminky, leda by byl nadán nadpřirozenými schopnostmi.
Ideál podle Švabinského
Zůstává otevřenou otázkou, zda tyto figurky skutečně představují paleolitický ideál ženské krásy nebo snad něco jiného. Sami vědci připisují objeveným „baculkám“ spíše rituální význam. Podle nich symbolizují ženu jako obnovitelku a udržovatelku rodu. Zobrazují kypré matky, které měly tlupě či kmeni zajistit dostatek potomstva, a tedy i dostatek lovců. Sošky představují plodnost, hojnost a životodárnou sílu, symbolizují přežití v krušných časech poslední doby ledové. Vždyť jaká žena mohla lépe přežít kruté klima než dobře živená a s dostatkem podkožního tuku? Nesuďme pravěké venuše podle dnešního ideálu krásy. Kdyby vycházel v paleolitu nějaký kamenný Playboy, objevovaly by se možná takové venuše na titulní straně. Ostatně cožpak i kypré tvary nemohou být eroticky přitažlivé? Vzpomeňme si, jak krásné ženy maloval takový Max Švabinský!
Ostatně nikoli všechny paleolitické venuše bývaly obézní. K těm mírně řečeno silnějším patří naše proslulá Věstonická venuše, dále venuše z rakouského Willendorfu, z francouzského Lespugne, ruských Kostjenek či třeba z ukrajinského Gagarina. Ale vedle vykrmených baculek objevili archeologové i venuše dočista štíhlé, jako například ve francouzském nalezišti v Laugerie Haute, v italském Parabitiu či v sibiřské Maltě. V některých sídlištích z mladší doby kamenné dokonce našli venuše obou typů – tlusté i štíhlé. Domněnku, že tyto plastiky měly rituální funkci, potvrzuje fakt, že později vytvořené venuše postupně ztrácejí realistické rysy a jejich podoba je silně stylizovaná.
Kde jsou muži?
V souvislosti s pravěkými venušemi nás nepochybně musí zaujmout dvě skutečnosti. Proč sošky žen vesměs nemají obličej? A proč se – až na vzácné výjimky – nikde neobjevují mužské postavy? Na první otázku nabízejí odpověď zvyky přírodních národů, které prakticky až donedávna žily v podmínkách srovnatelných s dobou kamennou. Z cestopisů si pamatujeme, že mnozí divoši, žijící na odlehlých místech zeměkoule, se zpravidla bránili fotografování s odůvodněním, že by tím ztratili duši. Něco podobného zřejmě platilo i v paleolitu. Obličej byl zkrátka tabu. Podle tehdejších kultovních představ bylo jeho zobrazování asi z rituálních důvodů zakázáno.
A proč nenacházíme figurky mužů? Není to tak docela pravda. Například ve Francii, ale i na Moravě, objevili archeologové mužské sošky se zvýrazněným pohlavním údem. Nicméně je pravda, že takové plastiky se vyskytují velmi vzácně. Zřejmě byla žena jako udržovatelka rodu v době kamenné mnohem důležitější než muž. Nebo si už naši předkové potrpěli na zobrazování erotického ideálu?
Co symbolizují menhiry
Ostatně i na muže postupně došlo. Tedy nikoli na celé postavy, ale na - z hlediska plodivé síly – nejpodstatnější část jejich těla – pohlavní úd. Z francouzské Bretaně a také z jižní Anglie, severního Německa, Skandinávie, ale i Čech známe často obrovité uměle vztyčené kameny – menhiry, které dodnes vzrušují fantazii záhadologů. Někteří v nich vidí památku po Atlantiďanech, jiní stopy po návštěvě mimozemšťanů, další jakési antény na čerpání tajemné energie země. Ve skutečnosti může být původ těchto menhirů mnohem prostší. Vždyť nejvíce se podobají falu - ztopořenému mužskému údu. Dost možná měly symbolizovat ne nějakou magickou energii země, ale prostě životodárnou sexuální energii. Proslulé kamenné řady v bretaňském Carnaku nebo osamělý Zkamenělý pastýř u Klobuk na Slánsku by mohly být jakousi zbožštělou demonstrací ztopořeného mužství. Podobné kamenné symboly plodivé síly neznáme jen z Evropy, ale i z mnoha jiných míst. Antický svět je pak zdokonalil. Stavěl podobné pomníky zvláště zasloužilým herojům. Na vrcholu kamenné stély byla busta slavného muže a v patřičných místech z opracovaného kamene trčel jeho úd. Řečtí sochaři přitom nikdy nezapomněli na zobrazení šourku. Nikoli pouhý penis, ale varlata totiž považovali za sídlo mužnosti. Správný muž se nazýval „enorches aner“ – tedy „s varlaty“ a pro výraz „mužný“ používali Řekové slovo „enorcha“, což bychom mohli přeložit jako „kulkatý“.
Text: Jan Bauer
Ilustrace: archiv autora

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2261581
DnesDnes284
VčeraVčera891
Tento týdenTento týden3170
Tento měsícTento měsíc16989

Partnerské weby