Léto 1918 bylo kritickou etapou bolševické revoluce. Ráno 30. srpna se Lenin dozvěděl, že eser Leonid Kengiser zastřelil náčelníka petrohradské Čeky, Mimořádné komise pro boj s kontrarevolucí, Mojseje Urického. Nedbal na varování své sestry Marie Iljičny a vydal se odpoledne na mítink a svůj dramatický projev k dělníkům zakončil výkřikem: „Máme pouze jediné východisko – vítězství nebo smrt!“
Při odchodu ho obklopil hlouček žen, které si stěžovaly na zátarasy před Moskvou, jež rolníkům nedovolují přivážet do města obilí. Než jim stačil odpovědět, třeskly tři výstřely. Lenin zbrocený krví, ale při vědomí, upadl na zem. Jeho řidič Stěpan Gil ho bleskurychle naložil do vozu a šílenou rychlostí s ním ujížděl do Kremlu. Obával se totiž, že v nemocnici by mohli dostat atentátníci další příležitost.
Lenin byl zasažen dvěma výstřely. Podle oficiální lékařské zprávy jedna kulka „proletěla levou lopatkou, vnikla do hrudní dutiny, poškodila horní část plic… a uvízla na pravé straně krku… Druhá střela vnikla do levého ramene, roztříštila kost a uvízla pod kůží v levé krajině ramenní…“

Téměř slepá atentátnice
Na místě byla okamžitě zatčena údajná atentátnice, třicetiletá levá eserka Fanja Kaplanová, která strávila jedenáct let v carských trestaneckých táborech na Sibiři. K atentátu se přiznala, na otázku, proč chtěla zabít Lenina, podle protokolu o výslechu odpověděla: „Považuji ho za zrádce. Čím déle bude žít, tím víc bude potlačovat myšlenku socialismu.“ Nikdo ji však neviděl střílet, Leninův řidič Gil zpočátku tvrdil, že spatřil jen ženskou ruku, která držela browning. Později však změnil výpověď v tom smyslu, že viděl Kaplanovou střílet.
Atentát na Lenina vzbuzuje celou řadu pochybností. Vždyť Kaplanová byla prý takřka slepá a je vyloučeno, že by se z pistole dokázala vůbec trefit. Čekista Jurovskij, který řídil popravu carské rodiny a nyní byl pověřen vyšetřováním atentátu, našel na místě činu nikoli tři, ale čtyři nábojnice. Navzdory všem těmto a dalším nesrovnalostem byla hned třetího dne po atentátu časně ráno bez regulérního soudního procesu zastřelena v kremelských garážích. Popravu vykonal velitel kremelské stráže, bývalý námořník Baltské flotily Pavel Malkov a jediným svědkem byl proletářský básník Děmjan Bědnyj, prý aby získal revoluční inspiraci.

Zakalení meče strany
Odpovědí na atentát byla vlna masového teroru. Na zasedání sovnarkomu 5. září 1918, kterému v nepřítomnosti Lenina předsedal Sverdlov, prohlásil šéf Čeky Felix Dzeržinskij: „Buržoazie a její spoluviníci zvedají hlavy. Hlava hydry musí být uťata.“ Sovnarkom pak jednomyslně přijal dekret O rudém teroru. Už krátce po atentátu na Lenina bylo pro výstrahu veřejně popraveno několik ministrů svržené Prozatímní vlády, arcijáhen pravoslavné církve Vostrogov a několik desítek dalších lidí. Trockij později o této době napsal: „V oněch tragických dnech prožívala revoluce svou vnitřní krizi. Její dobrota byla odložena do zákulisí. Meč strany dostával své konečné zakalení.“ Leninův zdravotní stav se pozoruhodně rychle lepšil. Už 14. září přijal kata Kaplanové Malkova a o dva dny později se zúčastnil zasedání ústředního výboru bolševické strany. Někdy bývá Leninovo zranění dáváno do souvislosti s jeho předčasnou smrtí 21. ledna 1924. Ve skutečnosti však zakladatel sovětského Ruska zemřel po dvouletém utrpení a řadě mrtvičných záchvatů na mozkovou sklerózu. Bylo mu pouhých třiapadesát let. Kdo však na něj po projevu skutečně střílel, se asi nikdy nedozvíme…
Text: Jan Bauer
Foto: archiv autora

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2309757
DnesDnes232
VčeraVčera936
Tento týdenTento týden232
Tento měsícTento měsíc16683

Partnerské weby