Otázkou případné existence sněžného muže - yetiho se svět začal zabývat teprve koncem 19. století, kdy se legenda Tibeťanů a Nepálců o podivné bytosti dostala do širšího povědomí. Od té doby se diskutuje o mnoha faktech. Zprávy o podivném muži pocházejí z různých dob a míst planety. To samo o sobě je dost zarážející, protože legenda by měla mít výhradně lokální charakter. Jak ale vysvětlit například záznamy starých českých kronikářů, ve kterých se hovoří o „podivných divokých lidech“? Jednalo se totiž o bytosti, které žily vzdáleny lidským osadám. Jejich tvář prý byla divoká, jen vzdáleně připomínající člověka. Jejich těla byla porostlá hustými chlupy a při náhodném setkání s lidmi se bytosti snažily pokud možno rychle utéct. To, že tito divocí lidé nenosili žádné šaty a místo řeči používali podivné neartikulované skřeky, je další zajímavý detail, jenž je spojuje s dnešním sněžným mužem. Podle kronikářů zde divocí lidé žili ještě v průběhu 12. století. Neustále jich však ubývalo. Snad také v souvislosti s nastupující malou dobou ledovou, která ve střední Evropě vládla v letech 1195 až 1465.
Dvanácté století hovoří o sněžném muži yetim už jen v Himaláji a v drsných oblastech ruského severu. Počátkem sedmdesátých let 20. století si sněžný muž udělal výlet do staré ruské vesnice Usť - Cilma a na dolním toku Pečary. Šest dětí a dva dospělí hrabali seno do kupek, když tu se na druhém břehu řeky objevily dvě neobyčejné postavy, vysoké přes dva metry. Podobaly se lidem, ale už na první pohled bylo zřejmé, že se nejedná o lidi. Postavy nebyly oblečeny, celé tělo měly porostlé hustou srstí, pod huňatým obočím jim divoce blýskaly oči. Na zemi po nich zůstaly otisky ohromných chodidel, jež sice připomínaly lidské, ale poněkud ploché, stejně jako medvědí tlapy. Prsty neležely těsně vedle sebe, ale směřovaly do stran.
Geolog Vladimír Puškarjov slyšel od jednoho průvodce jejich výpravy, který patřil k národnosti Chantů, zajímavou historku. Měla se stát roku 1961 v sibiřské tajze. Šel tehdy pozdě večer po břehu horního Obu, když se najednou psům zježila srst a vyrazili vpřed. Pak je ale něco vylekalo a po rychlém návratu se bázlivě tiskli ke svému pánovi. Brzy z tajgy vyšla obrovská postava s planoucíma očima, tělem porostlým krátkou srstí. Tvář měla téměř černou, takže nebylo možné rozeznat nos ani ústa. Postava měla překvapivě dlouhé ruce a podivně jimi kývala.
Od roku 1958 se studiem sněžného muže zabývala dokonce zvláštní komise prezídia Akademie věd SSSR. Záhadného tvora potkávali obvykle lidé spjatí s přírodou - tedy lovci, lesníci, chovatelé sobů nebo rolníci žijící na samotách. Podle shodných svědectví se podivní lidé měli živit syrovým masem, které trhají na kousky a ty pak vkládají do úst. Žijí údajně v doupatech podobných medvědím. Mluvit neumějí, avšak ti, kdo tyto bytosti spatřili, v nejednom případě slyšeli jejich hvízdání.
Před časem prohlásil americký zoolog Sanderson, že nové poznatky vrhají na záhadu zcela nové světlo, takže i vědecké kruhy musely od základu změnit své názory. Například badatel profesor Poršněv tvrdí, že už samo pojmenování sněžný muž“ nijak neodpovídá tvoru, o kterém je řeč. Ten totiž vůbec není „sněžný“ a také to není „muž“ - tedy člověk v pravém slova smyslu. O existenci samotného sněžného muže se nedá tvrdit vůbec nic. To, o čem se hovoří, odpovídá spíše reliktnímu hominoidu.
(kov)

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2220232
DnesDnes174
VčeraVčera577
Tento týdenTento týden751
Tento měsícTento měsíc12757

Partnerské weby