Podle legend člověk jednoho dne našel hnízdo vlčat. Váhal, jestli se má vlčici pomstít a její spratky pozabíjet. Neudělal to. Vzal štěňata a vychoval je. Krmil je a vlčata mu za to vděčně olizovala ruce a byla přítulná. Když dospěla, člověk zjistil, že vlčata loví jako dospělí vlci, ale potravu mu přinesou, protože jej považují za svou matku, vůdkyni smečky, které se potrava donesla, aby byla přerozdělena mezi zbytek. Dělali to pudově, protože smečka divokých vlků by člena, který by potravu sežral sám vyobcovala a ten by pak v nejbližší hladové zimě, kdy je malé zvěře málo a osamělý vlk velkou neuloví, pravděpodobně zahynul. Člověk pak viděl i to, že vlčci považují jeho dům, či jeho jeskyni za své a bedlivě je chrání, když vstoupí neznámý člověk, a dokonce jsou pro záchranu svého vůdce a svého domova ochotni bojovat i proti svému druhu.
Pes se stal přítelem člověka, jeho ochráncem a zároveň spojkou s divokým světem přírody. Svých vlčků se člověk nebál, ti jeho život a zdraví nijak neohrožovali, naopak, chránili jej vlastními těly a v chladu jej zahřívali. Nebezpeční byli vlci divocí. Ale ochočený vlk a později pes se nikdy docela nezbavili puncu nebezpečného, divokého zvířete, které se nedá zcela ovládnout. Cokoli by ochočení vlci pro svého člověka udělali, dělali to jen z lásky k němu - a dokázali odpustit mnoho, ale pakliže člověk překročil meze, byť tolerance ochočených vlků byla obrovská, stali se stejně nebezpečnými jako jejich divocí bratři a neváhali zabít i toho, kdo jim dával podíl potravy. Takový byl zákon smečky.
Proto člověk vlka dál formoval a změnil v psa, který byl nerozlučným partnerem lovce a spolehlivým ochráncem sběračky. Ženy i muži odcházeli za svými povinnostmi se psy v patách, protože jen ten je mohl ochránit před vlky. Tak se dostali i do mýtů a legend všech národů.
Pes byl často zobrazován a popisován jako ochránce bran říše mrtvých. Kerberos měl tři hlavy a ze srsti na jeho krku syčely hadí hlavy. Řekové vkládali svým mrtvým do hrobu, spolu s mincí pro převozníka, medový koláček, kterým měli přesvědčit Kerbera, že mohou vejít. Bez koláčku se nedalo do bran Tartaru dostat a duše bloudila mezi světy, nebo hůř, byla Kerberem pozřena a nemohla se znova narodit. Kerberos těm, kteří mu nabídli medový koláček, pak sám dělal průvodce temným světem až před trůn Háda a Persefoné a chránil čistou duši před nástrahami podsvětních nestvůr.
Velmi podobný příběh má i severská mytologie. Vypráví se o Garmovi, hlídači bran říše mrtvých, který sice nemá tři hlavy, ale zato čtyři oči a bílou hruď zbrocenou čerstvou krví. Často bývá zaměňován s vlkem Fenrim, synem boha Lokiho. Loki sám byl severskou obdobou ďábelského, potměšilého božstva. Fenri leží spoután řetězem Gleipnirem u skály Gjol a neustále od věků, kdy jej bozi ve strachu z jeho stále rostoucí síly přikovali ke skále a tlamu mu vzpříčili mečem, roste a sbírá sílu k přetržení Gleipniru. Podle proroctví bude tím, kdo při Ragnaroku, soumraku bohů, spolkne slunce a zabije boha Odina.
Pes jako strážce bran a průvodce mrtvých se vykytuje i u Čukčů, obyvatel východní Sibiře. Podle jejich pověstí bránu do světa mrtvých střeží dva hasky, kteří nemilosrdně roztrhají každého, kdo se za života nechoval dobře ke svým psům. Pro Čukče byli psi životní nutností, protože ve spřežení umožňovali rychlý přesun po nesmírných rozlohách země a zároveň byla zárukou přežití, protože pes byl schopný ulovit jídlo, jinak za něj posloužil sám.
(han)

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2184799
DnesDnes520
VčeraVčera524
Tento týdenTento týden3829
Tento měsícTento měsíc11738

Partnerské weby