Čtenářku Mirku ze Zábřehu zajímá: „Často kolem sebe slyším, že má někdo příliš vysoké ego a to je špatné. Já to beru tak, že je ego něco jako sebevědomí. Ale když nám sebevědomí chybí, je to přece také špatné. Ráda bych věděla, jak se vlastně to ego vysvětluje, jak s ním zacházet atd…“
Astroložka a numeroložka Martina Kabala říká: „Ego je vše, čemu přikládáme v životě význam. Můžeme jej nazvat naší pravdou, určuje, co budeme v životě prožívat, čeho si budeme všímat.“ Co nám ještě dále prozradila?
Kde se ego bere, jak se vytváří a co určuje jeho sílu?
Každý se rodíme do života s určitým egem. Zažíváme-li v životě to, co s ním ladí, cítíme se dobře a spokojeně. Setkáváme-li se v životě s tím, co je v rozporu s ním, máme přinejmenším pocit, že něco není v pořádku. Každopádně nás to nenechá chladnými. Opak našeho ega, tedy to, co vnímáme jako nepravdu, se nachází mimo nás. S tím se setkáváme skrze druhé lidi a vnější svět. Prostřednictvím druhých lidí a vnějšího světa tak poznáváme sami sebe.
Poznání sebe sama je podstatou naší cesty zde na Zemi. Herním polem tohoto poznání je tzv. dualita, která je vytvořena naší myslí. Principem duality je, že každý projev, kterému přikládáme nějaký význam, má svůj opačný pól. Existuje dobro i zlo, existuje chudoba i bohatství, něco je tenké a něco silné, něco malé a něco zase velké. Dokud nepoznáme opačný pól, tedy to, co nejsme, nemůžeme si uvědomit to, co jsme. Nedokážeme to vědomě prožít.
Uvedu to na příkladu zdraví. Pokud jsme celý život my i naši blízcí zdraví, nikdy jsme nepoznali nemoc, pak stavu zdraví nepřikládáme žádný význam. Je to stav, v němž se přirozeně nacházíme. My tento stav nehodnotíme, nesrovnáváme, my si jej ani neuvědomujeme. Je to stav přirozeného bytí. To je stav jednoty. Až v okamžiku, kdy zažijeme nemoc, dokážeme stav zdraví odlišit, uvědomit si ho a vědomě prožít. Od bytí se dostáváme k vědomému bytí. Dokážeme-li prožívat stav vědomého bytí, aniž bychom situaci hodnotili, posuzovali či odsuzovali, přestává být ego pro nás důležité a začínáme žít v přítomnosti, která se odehrává v jednotě se sebou samým i vším kolem nás.
Je na egu jako takovém něco špatného?
Na egu v jeho podstatě není nic špatného. Egem jsme vedeni k prožitku, skrze prožitek k poznání a vědomějšímu bytí. Ego je náš pomocník na cestě poznání. To, co činí ego problematickým, je ztotožnění se s ním a lpění na něm. Pokud je ego vším, čemu přikládáme význam, pak je přirozené, že se ego neustále proměňuje podle zkušeností, které v životě prožíváme. Je to živý organismus. Nepřikládáme stejný význam věcem v našich 3 letech, v 10, 20 nebo 50 letech. Pokud se ztotožníme se svým egem, pak to, co je v souladu s ním, vnímáme jako správné, a to, co je v jeho rozporu, vnímáme jako něco, co nás ohrožuje. Jsme-li např. přesvědčeni o své pravdě a někdo jiný ji zpochybní odlišným stanoviskem, máme tendenci s ním bojovat, případně se můžeme ublíženě stáhnout nebo rezignovat. Ve skutečnosti danou situací nebo názorem je ohroženo jen ego, nikoli my. Každá změna v našem vnímání toho, co je pro nás pravdou, co pro nás má skutečný význam, je smrtí našeho dosavadního ega. Staré ego zaniká, aby mohlo vniknout něco nového, co nám přinese nové poznání, další vývoj. To je přirozený cyklus života. Nic není statické. V dualitě, kde existuje minulost, současnost a budoucnost, nelze nic uchovat navždy. Čím více lpíme na tom, co máme, co je nám známé, tím větší budeme mít problém přijmout změnu, až přijde její čas. Čím více budeme danou změnu odmítat, tím větší sílu dáme tomu, co nejsme ochotni přijmout, a tím neodbytněji to na nás bude dotírat. Nepřijetí prohlubuje dualitu a je jedno, zda se toto odmítnutí projevuje otevřeným bojem, stažením se, rezignací nebo vytěsněním.
Jak tedy nejlépe přistupovat k egu?
Setkáme-li se s něčím, co není v souladu s naším vnímáním světa, měli bychom zpozornět. Je to totiž příležitost, jak se stát vědomější ve vnímání toho, co jsme a co nejsme my. Když si vyslechneme cizí názor, který není v souladu s tím naším, nebo když vyzkoušíme a prožijeme odlišný stav, než na který jsme zvyklí, máme volbu. Pokud zjistíme, že na daném názoru či situaci je něco, s čím se můžeme ztotožnit, přijmeme je za vlastní. Necháme tak dobrovolně zemřít naše staré ego, aby se mohlo zrodit nové. Jestliže však i nadále cítíme, že s námi nesouzní, propustíme jej jako něco, co pro nás nemá význam. Pak naše ego zůstává nezměněné. Svým dětem říkám: „neříkej, že něco nebudeš jíst, dokud to neochutnáš. Až když ochutnáš, můžeš se rozhodnout, zda to sníš, nebo to odmítneš.“ Přistupujeme-li ke všemu novému a odlišnému tímto způsobem, pak nám ego není žádnou překážkou ani omezením.
Jak je to s tím lpěním?
Naše mysl, která slouží ke zvědomění prožitku, má tendenci hodnotit a srovnávat. Ke každé zkušenosti přikládá nějaké hodnocení. Sklonem našeho mozku je používat stále stejné spoje, které jsme si již vytvořili. Tak často přiřazujeme právě prožívané chvíli nálepku, která odpovídá situaci, již jsme prožili někdy v minulosti. Srovnáváme současnost s minulostí.
Tady je dobré si připomenout, že někdy to, co člověku nechutná v dětství, se může stát jeho nejoblíbenějším jídlem v dospělosti. Mně se to takto stalo např. s olivami nebo se špenátem.
Na našich pravdách a přesvědčeních nemusí být nic špatného, jen se nám může stát, že na nich budeme lpět bezdůvodně. Je proto vhodné je tu a tam prověřit, zda jsou pro nás stále aktuální a jsou tím nejlepším pro nás a náš život.
Děkujeme za rozhovor. (zem)
Kontakt: www.oknododuse.cz, Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.,

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2258399
DnesDnes739
VčeraVčera945
Tento týdenTento týden6449
Tento měsícTento měsíc13807

Partnerské weby