Byl tichý a klidný zimní večer. Měsíc v úplňku stál vysoko na obloze a nic kolem nedávalo tušit, že v Evropě právě vrcholila smrtonosná první světová válka.
Žila jsem se svým manželem Theodorem, tchýní Ruth Stevensovou a jejím mladším synem Charlesem v domě, který se nacházel v Baudette ve státě Minnesota, nedaleko kanadských hranic. Ruthin starší syn Edward sloužil v britské armádě, avšak napsal nám, že odjíždí z Liverpoolu zpět do Spojených států a že se nám ozve, jakmile dorazí. Mělo to být každým dnem. Proto jsme netrpělivě vyhlíželi denní poštu a vlak z Winnipegu.
Onoho osudného večera jsme se však dozvěděli, že na železnici nastaly potíže a že žádný vlak nepřijede. Okolo desáté hodiny večer jsme se s Ruth dívaly z našeho širokého severního okna a spatřily, jak se v dálce mihotají světla osobního vlaku mířícího na jih. Železnice vedla asi čtvrt míle od našeho domu a všechny vlaky odsud byly dobře vidět. Avšak tenhle neplánovaný vlak nás trochu překvapil. Nakonec jsme si ale řekly, že železnice byla zřejmě již opravena.
Sledovaly jsme blížící se světla, oslnivě jasná proti bělosti udusaných závějí. Pak se přihodila podivná věc. Lokomotiva zpomalila a nakonec zastavila. Její reflektory zářily a všechny vagony byly osvětleny. Obě jsme si povšimly, že závěsy na oknech byly zpola zataženy a v záři světel byla zřetelně vidět sedadla. Na žádném z nich však neseděla ani živá duše! V celém tom vlaku nebylo jediného cestujícího, průvodčího či železničáře.
Vše kolem podivně ztichlo, jako by se náhle zastavil celý svět. Jak jsme přihlížely, přední světla vlaku několikrát zablikala, jako by nám sdělovala nějakou zprávu. Čekaly jsme, že se vlak rozjede, avšak ten zůstával stát. Chvíli jsme si nad tou příhodou lámaly hlavu a přemýšlely o tom, co onu lokomotivu zastavilo.
Jakmile ráno otevřeli na poště, můj švagr Charles se tam rozběhl… a vrátil se se zprávou, že žádný vlak tudy nejel. Řekli mu, že nejbližší vlak přijede nejdříve v poledne, neboť z Winnipegu odjel teprve v deset hodin předchozího dne.
Ale my jsme ho viděly! Ruth a já jsme v deset hodin večer přece viděly zastavit vlak! Vzpomínaly jsme si na zpola zatažené závěsy a prázdná sedadla. Co to vše mělo znamenat?
Na další dopis od svého syna Edwarda čekala Ruth marně. Dodnes jsme ho nespatřily, ani o něm neslyšely. Jsme přesvědčeny, že existuje nějaké spojení mezi jeho zmizením a přízračným vlakem…
(nag)

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

1993123
DnesDnes223
VčeraVčera801
Tento týdenTento týden4143
Tento měsícTento měsíc12739

Partnerské weby