Dlouho už se vypráví o strašné smrti lidí v severních lesích leningradské oblasti. I za studeného počasí se lidé svlékají donaha, pečlivě složí svůj oděv a . . . umírají nebo se někam ztratí. Stopy násilné smrti se nenašly, dokumenty a cennosti leží na místě. Nejčastěji k tomu dochází od dubna do října. Jindy zase lidé před smrtí kamsi utíkají a cestou odhazují své šaty. Zvláštní. A navíc nedaleko milionového města. Ozvaly se zneklidnělé hlasy lovců a dalších, kteří do těch míst jezdili na dovolenou. Pak se v časopise objevil článek nazvaný Strašné tajemství leningradských bažin, ve kterém se popisuje několik analogických příběhů.
Prvý příběh se týká několika přátel, kteří se rozhodli strávit pár dní volna na malém ostrůvku v jezeře Ladoga. Ostrov byl malý, dal se obejít za několik minut. Když tam připluli, zjistili, že už je někdo předešel. Našli loďku, stan, vyhaslé ohniště, nedojedené jídlo a nedopitou vodku. Ve stanu našli složený oděv tří lidí, náhradní oblečení v batohu, našli i peníze a doklady. Jen lidé zde nebyli. Zkrátili svůj pobyt na ostrově a po návratu vše ohlásili na milici. Jak příběh dopadl, nevědí.
Druhý příběh je ještě záhadnější. Stalo se to na Urale v září 1964 asi 200 kilometrů od Hory mrtvých, místa, kde za záhadných okolností zemřelo devět studentů Uralské techniky. Místní lovec našel opuštěné auto. Milice zjistila, že v něm jeli tři lidé. Jejich šaty a boty byly srovnané na zadním sedadle, dokonce tam byla i puška a služební pistole. Dveře auta byly zavřené. I když zmizelé lidi hledala milice a vojáci, nikoho nenašli. Ani živé, ani mrtvé. Místní lidé si vypravují o létajícím hadovi. Na hlavě má červený hřebínek jako kohout a dokáže skákat ze stromu až několik metrů. Zachránit se můžeš jedině útěkem, když tě dohání, hoď mu nějaký hadr. Než ho roztrhá, utíkej. Snad utečeš. Třeba i nahý.
Když lidé utíkají před něčím, odhazují části oděvu, když mají čas, svlékají se pomalu a skládají šaty. Pak za něčím odcházejí. Je zde psychické působení neznámého původu. Tento fenomén ale není svázán s určitým místem, objevuje se i jinde, například v Africe nebo v řeckých jeskyních. Ovšem pověst o létajícím hadovi se vztahuje pouze k Leningradské oblasti.
Je zvláštní, že se toto zvíře živé či mrtvé ještě nedostalo do rukou zoologů. Místní to vysvětlují tak, že od počátku minulého století začalo v oblasti intenzivní hospodaření a had se přesunul do severnějších míst, do pustých bažin. V devadesátých letech lidé oblast opustili a had se vrátil. Tehdy začal jeden výzkumník sbírat všechny pověsti o létajícím hadovi. Setkal se s místním lovcem, který tvrdil, že hada viděl.. Vypadal jako tetřev hlušec, ale měl ocas jako had asi 60 centimetrů dlouhý. Vyletěl jako pták z trávy a vrhl se na člověka. Lovec mu hodil svou vatovanou kazajku a utekl. Když se tam druhý den vrátil, kazajka byla celá pokrytá zeleným slizem. Jiný lovec šel se psem, který najednou začal štěkat a utíkal se schovat za pána. Z trávy vyletěl „tetřev“ a vrhl se na lovce. Ten měl s sebou sekeru, a tak agresora jedním máchnutím zabil. Ze zobáku mu vytekla zelená tekutina, na hlavě měl červený hřebínek, místo křídel něco jako žabí tlapky s plovacími blanami.
Připomíná to středověké legendy o baziliškovi, který zabíjel pohledem. Nebo snad jedem? Fakt je, že anglický kronikář 17. století píše, že kdysi bylo v Anglii bazilišků mnoho, ale byli vyhubeni. Možná je ještě brzy zapsat je do Červené knihy.A tak by se měli výzkumníci ozbrojit nejen videotechnikou, ale i ostrou sekerou. A obléci se do něčeho, co se lehce a rychle svléká. Na Červenou knihu by měli raději zapomenout.
(ndro)

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2202373
DnesDnes351
VčeraVčera540
Tento týdenTento týden2047
Tento měsícTento měsíc12123

Partnerské weby