Kdyby lidé přistáli na nějaké cizí planetě, je naprosto jasné, co by tam podnikli. Nejprve by pátrali po nějaké formě inteligentního života nebo života vůbec, potom by biolog expedice pochytal, co se pochytat dá. Něco by rozpitval, něco naložil do lihu a něco se pokusil dovézt živé na Zem. A nezapomněl by ani na rostlinstvo, pokud by tam tedy nějaké bylo. To by asi bylo vůbec nejsnazší - vyrýpnout nějaký ten atr aktivní keřík a zasadit si ho pěkně doma, na kosmické lodi.

Tak se chováme my, inteligentní lidé. Už jsme to v praxi prokázali v amazonských pralesích, v africkém safari, v Austrálii a vlastně všude na Zemi. Není důvod, proč by se jiná inteligence měla chovat odlišně, zvláště když její výzkumné vesmírné plavidlo dorazí na tak bohatou planetu, jako je naše. Vůbec nejlepší by bylo prostě vyrýpnout pořádný kus země a odvézt si ho s sebou. A přesně tohle se už stalo.

Když bratři Rick a Peter Timmovi sháněli 18. října 1984 svůj dobytek na pastvinách ve státě Washington nedaleko Grand Coulee, nevěřili svým očím. Nějaká gigantická síla vyrvala ze země tři metry vysoký třítunový blok hlíny o rozměrech 2 x 3 metry a položila jej na zem o 22 metrů dál. Přitom zde nebyl použit žádný mechanický nástroj, kořeny rostlin trčely z boků jámy i z bloku zeminy. A před měsícem tu místo díry byla docela jistě neporušená pláň. Zmatení bratři se obrátili na odborníky ze známého Smithonianova institutu, kteří připustili, že se s podobným úkazem nikdy nesetkali a že ho nedokážou nijak vysvětlit. Případ z washingtonské farmy přitom není ojedinělý.

V říjnu 1954 se podivná díra vejčitého tvaru objevila v noci v poli nedaleko Poncey-sur-L´Ignon ve Francii. Vypadalo to, jako kdyby kus země vysál nějaký obří vysavač. V únoru 1979 objevili geologové při průzkumu v Utahu díru ve tvaru kříže o průměru 4,2 metru. Hned tři stejné krátery najednou „něco" vytvořilo ve Venice Center ve státě New York. Všechny měly průměr 5,4 metru a byly hluboké 1,5 metru. A objevily se pokaždé 12. listopadu – v roce 1966, 1967 a 1968. Další čtyři případy jsou ze Švýcarska, z okolí Ženevského jezera. Neznámá síla tam řádila v červnu 1972 a zanechala po sobě dvoumetrový otvor hluboký 1,5 metru. V prosinci 1981 zmizelo na jiném místě 157 metrů krychlových z osmimetrové díry o průměru pět metrů, O rok později to bylo už 178 metrů krychlových zeminy, po kterých zůstala jen 7,5 metru hluboká díra o průměru 5,5 metru. Pomalu to vypadalo, že někdo začíná krást hlínu ve velkém. A 4. února 1990 „někdo" potřeboval tisíc metrů krychlových z právě osetého pole. Zanechal po sobě vskutku impozantní desetimetrový kráter o hloubce 12 metrů. Všechny švýcarské případy zůstaly neobjasněné. Víme jenom tolik, že díry v zemi se objevily vždy přes noc a měly tvar sklenice. Jako by zeminu odebrala nějaká obrovská trubkovitá sonda.
Ani tím však výčet podivných děr v zemi nekončí. V roce 1993 se podobná díra objevila v Rusku, ve střední Sibiři, v půli cesty mezi Kemerovem a Kuzněckem (Leninském). Měla tvar třímetrového kalichu, hlubokého 5,8 metru. Někdo neznámý projevil během osmdesátých let zájem také o norská rašeliniště. Na ostrově Andoya se pokusil odnést(?) celé rašelinové bloky. Největší z nich připomínal kus koberce – byl 30-35 cm vysoký a měřil 5 x 2 metry. V tomto případě však byl nakonec obří drn ponechán neporušený na místě, jen o pět metrů dál a pootočený asi o 25 stupňů. O dvanáct metrů dále se potom nacházel další uvolněný blok rašeliny. Tentokrát byl pouze o kousek nadzdvižený, jakoby polovyrýpnutý.

Odborníci, zvláště pak geologové, se samozřejmé pokusili tak neobvyklý přírodní jev objasnit i bez „použití" mimozemšťanů. Václav Cílek upozorňuje na skutečnost, že pod norským rašeliništěm byly nalezeny masivní, až šestimetrové čočky železné rudy o celkové váze asi 200 000 tun. To může velmi podstatně zvýšit elektrickou vodivost onoho místa, takže se stane přitažlivé pro blesky. Mohutný elektrický výboj potom naráz změní značné množství vody v rašeliništi v páru a následuje výbuch, který vytrhne polštář vegetace a hravě ho odhodí o kus dál.
Tímto mechanismem snad můžeme při troše dobré vůle vysvětlit díry v norském rašeliništi a na washingtonské farmě, odkud hlína nezmizela, jenom byla přemístěna. Kdo však ukradl hlínu ve Švýcarsku a v Rusku? A kdo si „zabagroval" nedaleko Hostimi v Českém krasu u silnice na Beroun? V tamější sprašové stěně někdo kdysi dávno vyhloubil úzkou kolmou díru, která byla časem zanesena tmavší holocenní hlínou. Jako by tam pračlověk přijel s autojeřábem, vytrhl si kus spraše a zase odjel.

To jsou samozřejmě jen ty případy, o kterých víme. Kolik takových podivných děr existuje třeba někde v neobydlených částech Sibiře nebo Kanady? Dokud však neznámého zloděje nechytneme přímo při činu, můžeme o tom, kdo a proč krade naši půdu, jenom spekulovat.
Jitka Lenková
 

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2216098
DnesDnes495
VčeraVčera528
Tento týdenTento týden495
Tento měsícTento měsíc8623

Partnerské weby