Zima roku 1855 byla na Britských ostrovech podobně jako na evropské pevnině obzvláště krutá. Následkem silných mrazů praskaly a lámaly se střechy, vázlo zásobování potravinami a v lesích se na lidi vrhala vyhladovělá zvěř. Nebylo to však nic proti tomu, co se dělo 8. února 1855 ráno v anglickém hrabství Devonshire, kdy přízračné slunce osvítilo krajinu posetou záhadnými stopami kopyt. Jejich tajuplné zjev ení způsobilo přímo paniku a nevýslovnou hrůzu z návštěvy samotného ďábla. Ustrašení vesničané přitom možná ani netušili, jak blízko se přiblížili k pravdě.

Tehdy se totiž zároveň začaly dít podivné věci. Lidé umírali nejen na zmrznutí a podchlazení, ale i na tehdy zcela nevysvětlitelné nemoci. Některé osoby tajuplně mizely a nikdy se je nepodařilo nalézt. A našli se i svědci, kteří spatřili děsivé stvoření, pro které neplatila zemská přitažlivost ani jiné překážky.

Tajemné otisky, které se doslova zjevily přes noc na tenké sněhové pokrývce, měly skutečně daleko od stop veškerých myslitelných druhů zvěře, člověka či jemu podobných tvorů. Vypadaly totiž jako stopy oslího kopyta dlouhého deset centimetrů a širokého sedm centimetrů, přičemž byly od sebe vzdálené dvacet centimetrů. Co však bylo ještě podivnější, záhadný tvor zanechal své stopy v přímé linii, ne jako nějaký kopytník, který klade střídavě pravou a levou končetinu. Veškeré otisky měly stejnou velikost, právě tak jako vzdálenost mezi nimi. Vypadaly, jakoby je někdo roztavil rozžhaveným železem; sníh uvnitř totiž nebyl stlačený váhou chodce, ale jako kdyby se úplně ztratil.

Ať už byl neznámým návštěvníkem v hrabství kdokoliv, nikdy neprošel stejným místem dvakrát. Pravidelná řada zdánlivě vypálených stop vedla nejen po zemi, ale rovněž přes kupy sena, střechy domů i více než tři metry vysoké ohrady, aniž by se nějak měnil stanovený směr a vzdálenost mezi jednotlivými kroky. Dokonce ani neprostupné zdi nepředstavovaly pro kráčejícího tvora nebo objekt žádnou překážku. V jiném případě pak vedly tyto stopy při Withycombe Raleigh odvodňovacím potrubí o průměru 15 centimetrů či po parapetě okna v prvním poschodí rodinného domu v Marley.

Bylo by velmi jednoduché posmívat se a zlehčovat všechna tato zjištění, ale v tomto případě je na místě zamyslet se. Když si totiž podle svědectví zakreslíme všechna místa, kde se ve sněhu objevily vypálené otisky kopyt okolo Luscombe, dojdeme k součtu 160 kilometrů. Otázkou tedy zůstává - kdo nebo co zanechalo své stopy na tak rozsáhlém území a navíc překonalo ústí řeky, široké tři kilometry?
(kov)

 

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2280305
DnesDnes640
VčeraVčera780
Tento týdenTento týden4760
Tento měsícTento měsíc12554

Partnerské weby