V tomto, řekněme duchařském příběhu, který mi vyprávěla sama jeho oběť z Doks, chci poukázat na často se objevující skutečnost, kdy se lidé setkávají s průhlednou siluetou vysoké postavy, která pluje vzduchem. Jiří B. svůj záž itek nikomu raději moc nevyprávěl, protože se bál výsměchu. Přesto souhlasil s otištěním svého příběhu ve Spiritu.
"Stalo se to před několika lety během jedné teplé letní noci. Měsíc šel zrovna do úplňku a noc byla příjemně teplá. Vzal jsem svého loveckého psa, baterku a šel se projít do nedalekého lesa. Vždy jsem měl rád tyto večerní procházky ve ztichlém lese.

Pomalu jsem vstoupil mezi stromy a všiml si, že noc je opravdu až moc ztichlá a to ticho bylo až moc těžké. Nic mě však nevarovalo. Pes byl sice nezvykle neklidný, neustále se rozhlížel a byl nahrbený. Jeho chování jsem přikládal spíše jeho lovecké povaze - něco pronásledovat a stopovat.

Ušel jsem pomalu několik set metrů směrem na Králův vrch, když jsem začal mít pocit, že za mnou někdo jde. Nikdy jsem se jen tak něčeho nebál, ale tohle bylo jiné, tohle byl pocit vzrůstající nejistoty. Prudce jsem se otočil a posvítil tím směrem baterkou. Nikde však nikdo nebyl, jen temný les a ticho jak před bouřkou. Začala mi být zima a přitom jsem se potil jako v poledne na sluníčku. Šel jsem dál, ale pocit sledování zůstal a byl mnohem intenzivnější. Pes vykazoval známky vzrůstajícího neklidu. Dokonce několikrát tiše zavrčel. Bylo vidět, že se v lese necítí jistě a nejraději by pelášil pryč. Rozhodl jsem se, že se raději vrátíme domů.

Otáčím se, když tu pes zavyl a s naježenou srstí se po celém těle doslova roztřásl stejně tak, jako když vyklepává vodu z kožichu. Nechtěl se hnout a neustále sledoval cestu před námi. Nedovedl jsem si jeho nezvyklé chování nijak vysvětlit. Musím se přiznat, že i já jsem se začal bát.

Vzhledem k tomu, že měsíc jasně svítil, bylo kolem dobře vidět. Podíval jsem se stejným směrem jako můj pes. To, co následovalo, by se dalo nazvat hrůzným a šíleným šokem. Řeknu vám, že jsem málem začal řvát, ale nevydal jsem ze sebe ani hlásku. Odhaduji, že na takových padesát metrů od nás se k nám pomalu přibližovala bílomodrá postava. Vlastně plula vzduchem nad cestou. Pomalu se přibližovala, nebylo vidět, že by udělala jediný krok či pohyb. Snažil jsem se sám sebe uklidnit, že jde jen o hru světel, přelud, halucinaci z únavy, ale nebylo to nic platné. Přízrak se pohyboval pomalu a ladně. Bylo v tom něco nádherného a hrůzného. Neměl žádné oči ani ústa, ale věděl jsem instinktivně, že mě pozoruje, že se mi dívá do očí. Sebral jsem všechnu svou odvahu a na zjevení jsem si posvítil baterkou.

Kužel světla však prošel postavou a na druhé straně mizel v lese. Něco v hlavě mi začalo říkat, že nemám na nic čekat a co nejrychleji utíkat pryč. Že přízrak, ta bytost, je hodně nebezpečná a není radno být v její blízkosti. Ten hlas jsem velice rád poslechnul a se psem jsem utíkal jako o život. Kdoví, možná o život opravdu šlo.

Nyní to trochu zlehčím, ale můj běh byl tak rychlý, že jsem dokázal držet krok se svým utíkajícím psem. Celou cestu domů jsem se modlil, i když jsem to nikdy nedělal. Až v naší ulici jsem se zastavil a oddechl si, pes se uklidnil a já také. Teprve tady jsem zjistil, že jsem tam upustil baterku, ale za nic na světě bych se tam pro ni nevrátil. Doma jsem nikomu nic neřekl a pro baterku se nikdy nevrátil, ať si ji vezme třeba čert."

O tomto přízraku by se dalo hovořit jako o strážci, který se pohybuje pouze v jedné oblasti a má určité poslání.
Milan Doležal
 

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2147518
DnesDnes469
VčeraVčera604
Tento týdenTento týden1786
Tento měsícTento měsíc15333

Partnerské weby