Ať si kdo chce co chce říká, duchové prostě jsou. A když ne, pak je to nějaká zvláštní energie, která odchází z těla zemřelého a přeměňuje se v cosi, co nikdy nezaniká. Jako bývalá zdravotní sestra jsem se na interním  oddělení často setkávala se smrtí. A vždy, když skonal pacient, tak jsem jeho tělo vnímala už jen jako prázdnou schránku. A v souvislosti s duchy mám bohaté osobní zkušenosti. Před pěti lety mi zemřel muž. Upl ynuly asi tři dny, seděla jsem u internetu a najednou kolem sebe vnímala jakési bublinky, jako kdyby se vyvářelo velké prádlo.

Pocítila jsem obrovskou lásku, imaginární objímání, bylo mi velmi příjemně a uvědomila jsem si přítomnost manžela. Říkám: „Ty jsi tady?“ Ten stav trval asi půl minuty. V dalších dnech se mi stalo, že jsem třeba stála před zrcadlem a najednou se v mé představě objevil manžel a přes mé rameno mi s úsměvem říká: „Posmrtný život je!“

Nezůstala jsem dlouho sama, seznámila jsem se s novým mužem. Jednoho dne mi vyprávěl, že měl zvláštní sen. Objevil se v něm chlapík, který na něj hrozil a říkal: „Dávej mi na ni pozor!“ Ptala jsem se, jak ten člověk v jeho snu vypadal. Popsal mi manžela. Pak jsem příteli ukázala jeho fotografii a on jen zalapal po dechu: „Ano, to byl on!“ Před třemi lety mi zemřel otec na Alzheimerovu chorobu. Ke konci života  byl vzteklý, bušil kolem sebe holí a stále nadával. Asi druhý den po jeho skonu jsem opět seděla u počítače, když se najednou ozvalo kopání do dveří. Okamžitě mě napadlo, že je to táta a povídám: „Nech toho, nech toho!“ Kopání ustalo. Před rokem zemřel mému příteli bratr Josef. Půjčila jsem jeho rodině na pohřeb 4000 korun. Seděla jsem v obývacím pokoji a před křeslem se objevila černá šmouha, která prolétla pokojem a hned zmizela. Sdělila jsem to příteli a on mě ujistil: „To byl Pepík a přišel ti poděkovat za peníze na pohřeb.“

V květnu loňského roku šla moje devětaosmdesátiletá maminka na operaci, neboť se jí ucpalo střevo. Po zákroku ležela na oddělení JIP, chodili jsme jí navštěvovat a povídali jí, co je nového, i když byla v umělém spánku. Asi tři dny po její operaci jsem byla v práci a najednou spadla z poličky lampička! Roztříštila se na tři kusy. Byla to rána jako z děla. Koukla jsem na hodinky, bylo půl čtvrté odpoledne. Hned mě napadlo, že to souvisí s maminkou. Rozhodovala jsem se, zda zatelefonovat do nemocnice a poptat se, jestli maminka náhodou neumřela. Mé váhání bylo pochopitelné. Nejspíš by si tam pomysleli, že jsem bláznivá ženská, když bych jim vysvětlovala, že volám, protože z poličky spadla lampička. K večeru mi ale zavolala švagrová, že maminka zemřela. Jen jsem se zeptala, v kolik hodin. Sdělila mi, že ji byla navštívit ve tři odpoledne a po jejím odchodu prý maminka zemřela. Takže ta lampička opravdu nespadla náhodou! A maminka o sobě dala vědět i v prosinci loňského roku.

Sehnali jsme s bratrem kupce na její byt a druhý den jsme měli jít vše vyřídit. Byt, protože byl družstevní, mohl zdědit jen jeden z nás, takové jsou stanovy družstva. Tak jsem to byla já a bratr v podstatě podstupoval riziko, že mu z dědictví nemusím dát ani haléř. Byla skoro půlnoc, když jsem konečně vypnula televizi a šla do kuchyně. Na lince ležel přítelův mobilní telefon. Náhle se rozsvítil jeho displej. Pomyslela jsem si, že potřebuje asi dobít. Zadívala jsem se na zářící čtvereček a tam se pohybovala tvář starší  ženy. Hlavou mi běžely otázky: „To jsem já? Ale nejsem přece tak stará. To přítel natáčel někoho na video? Ale vždyť video ještě nikdy netočil…“ Otevřela jsem kryt mobilu a na vnitřním displeji se zjevil zdvižený prst. Pak vše zmizelo. Jen jsem nad tím kroutila hlavou. Ale spánek už mě zaháněl do postele a na vše jsem zapomněla. Druhý den, když přítel vzal do ruky mobil, se mi zážitek vybavil. Zeptala jsem se ho, jestli nenatáčel na telefon nějaké video a povyprávěla jsem mu, co se mi před půlnocí stalo. „No, to byla určitě tvoje máma, vždyť jste si byly hodně podobné,“ povídá přítel. „A to duch vleze i do mobilu?“ ptala jsem se. „Duchové mohou vstoupit kamkoli. Počkej, já si to potvrdím kyvadlem.“ Křišťálové kyvadlo nám odpovědělo, že ANO! A ten zdvižený prst mě prý varoval, abych bratra neošidila o dědictví!
(luk)

 

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2122937
DnesDnes424
VčeraVčera895
Tento týdenTento týden3297
Tento měsícTento měsíc16430

Partnerské weby