Před sedmi tisíci lety postihla oblast na sever od Turecka úděsná katastrofa. V důsledku tání evropského ledovce hladina Středozemního moře stále stoupala, až dorazila k tehdy ještě celistvému Bosporu. Skalnatá bariéra, oddělující Středomoří od rozlehlé údolní oblasti s velkým sladkovodním Černým jezerem, nedokázala odolat drtícímu tlaku a protrhla se. Mžiku se vytvořil obrovský vodopád. Za ohlušujícího dunění se do hloubky 140 metrů řítily masy slaných vod. Příval smetl vše živé. Celá města zmizela pod zpěněným příkrovem. Katastrofa postihla i jezero na dně údolí. Sůl nezadržitelně pronikala pod jeho hladinu a hubila miliony sladkovodních živočichů a rostlin. Stále padající voda postupně zaplavila rozlehlou oblast a vytvořilo dnešní Černé moře.
Americký geolog Wiliam Ryan tento úder ničícího živlu popisuje čísly: „Pětadvacet krychlových kilometrů vody proteklo každý den, dvěstěkrát více než Niagarskými vodopády. Bylo jí tolik, že by každodenně pokryla vodou Manhattan do výše 800 metrů. Hladinu světových moří to téměř nezměnilo – jejich úroveň klesla asi jen o třicet centimetrů.“

Místní obyvatelé v rovinatých oblastech museli čelit přívalu, kterým se Černé moře rozšiřovalo – více než kilometr denně. Hladina se vzdouvala postupně, ale nezadržitelně. Trvalo ovšem nejméně čtyřicet let, než se zvedla na dnešní úroveň, tedy asi o 140 až 160 metrů.

Vědci své závěry opírají o senzační nálezy podmořských expedic Roberta Ballarda. Tento americký badatel se proslavil již svým nálezem vraku Titaniku. V roce 1999 zkoumal dno Černého moře pomocí sonaru. V hloubce 165 metrů narazil na klasický pobřežní profil: ploché pobřeží, pláže vedoucí k dávné hladině a pruh písku hned u pobřeží. Tato místa musela nesporně kdysi ležet na povrchu, a nikoli pod hladinou.

Ballard zde našel shluky schránek prastarých měkkýšů. Ty byly tvořeny jak skořepinami sladkovodních škeblí zřejmě z období před potopou, tak schránkami mořských lastur z doby potopy. Nálezy prozkoumali vědci, poté oceánografický ústav zkoumal jejich stáří uhlíkovou metodou. Ta určila, že sladkovodní měkkýši pocházejí z období před 7460 lety, zatímco mořským měkkýšům přiřkla období před 6820 lety. To dokládá, že ke změně – potopě – došlo v době mezi těmito dvěma časovými hranicemi.

První úspěch vyvolal novou expedici. V srpnu 2000 Ballard pomocí dálkově ovládané ponorky objevil další důkazy. Dvanáct kilometrů od pobřeží u tureckého města Sinop leží pod hladinou Černého moře pozůstatky lidského osídlení. Byla to velká pravoúhlá stavba s dřevěnými trámy. Poblíž se nacházejí kamenné nástroje a zbytky stromů. Díky tomu, že vody Černého moře obsahují jen velmi málo kyslíku, uchovalo se i dřevo v dobrém stavu.

Někteří geologové jsou přesvědčeni, že zatopení rozlehlých oblastí v okolí původního Černého jezera a následující zkáza společenství, která žila na jeho březích, se odrazily v biblické zprávě o potopě. Nahrává tomu blízkost hory Ararat, kde také přistála loď s Noem a jeho rodinou. Vědci navíc argumentují mezopotamským Eposem o Gilgamešovi, v němž je v souvislosti s potopou používán výraz „abubu“, což naznačuje jakýsi jícen nebo vodopád, či hluk, který vychází z hrdla monstra.
(vlab)
 

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2281756
DnesDnes24
VčeraVčera1209
Tento týdenTento týden24
Tento měsícTento měsíc14005

Partnerské weby